Janis Mavros
ředitel


Petr Zítek
péče o
české
klienty
725 471 327

Jak se také dá prožít aktivní dovolená na Kréte?

 

Podívejte se na

na jednu dovolenou nazvanou Kréta křížem krážem aneb tam a zase zpět

 

 

Termín: 2. – 18. června

 

Poděkování:

Úvodem tohoto cestopisu bych chtěl poděkovat dvěma společnostem, bez nich by naše cesta nebyla možná.

První poděkování patří společnosti SmartWings, která zajišťuje lety
Praha – Heraklion a Praha - Chania a od které šly sehnat letenky na Krétu již od cca 900,- za osobu. Lítáme s nimi pravidelně a vždy jsme byli velmi spokojeni. Jak s cenami letenek, tak se službami. Viz.
www.smartwings.cz

 

Druhé poděkování pak patří autopůjčovně AutoWay Kréta, od které jsme měli pro naši cestu půjčenou spolehlivou Kia Sportage. Auta jsme si půjčovali vždy výhradně od této společnosti a vždy bylo vše bez problémů. Detaily o půjčovně viz. www.kreta-pujcovna.cz

 

Tentokrát jsme se odhodlali vyrazit na Krétu co nejdříve to půjde. Jednak chceme stihnout co nejvíce přírody ještě zelené a rozkvetlé a jednak se chceme vyhnout Meltemi. Odlétáme tedy již 2.6. někdy okolo 3:00.

Je pátek, 1.6., 16:00 a my začínáme konečně balit. Máme na to celý večer. Že bychom se stačili ještě vyspat, když okolo 2:00 musíme z domova, moc nehrozí. Možná tak Viktorka, ale i ta, když jsme ji do postele dali někdy v 18:00, je ještě ve 22:00 vzhůru.

Radost z cesty však přemáhá únavu, na letiště dorážíme včas a letadlo odlétá přesně podle letového plánu. Minule nás nádherným východem slunce vítala až Kréta, letos ho zažíváme již v letadle. Na Krétu dorážíme již za plného světla a sluncem nad hlavou.

Vzhledem k malému počtu turistů probíhá odbavení v Heraklionu velmi rychle a zanedlouho po příletu již přejímáme naše auto. Poučeni předchozími cestami jsme tentokrát vybrali auto o kategorii výše. Jimny je super, ale pro nás mělo dvě nevýhody – cestujeme s děckem a máme s sebou i spacáky a karimatky. No a to se do Jimnyho moc nevejde. A taky toho ze zadních sedaček není pro malé dítě moc vidět. Kromě toho je po několik dnech ježdění v prašných horách vše zanesené jemným hnědým prachem. Ale je to asi jen náš problém, protože málokdo s sebou na Krétu tahá i spacáky a věci do deště a stráví na prašných cestách přes 1000 kilometrů. Pro normální dovolenou je Jimny super. Auto, které jsme si vybrali, byla Kia Sportage. Uvnitř spousta místa, 5 dveří a velmi dobrý výhled ven.

Jako obvykle začínáme naší cestu na východě. Tentokrát však chceme jet trochu jinak. Dříve jsme byli každý den jinde, tentokrát chceme být na jednom místě dva až tři dny a výlety dělat hvězdicovitě.

Jedeme tedy podél severního pobřeží až k Sitii a tam dále směrem na Palekastro. Palekastro je malá vesnička, kde je několik malých rodinných hotýlků, pár taveren a to je vše. Od moře je ralativně vzdálené, rozhodně to není na pěší procházku, ale na druhou stranu, nikdo pěší se do této oblasti nedostane, protože není odkud a CK sem nejezdí, takže to problém není.

Okolo Palekastra je velké množství nejrůznějších bungalovů a apartmánů. Od těch, které jsou přímo na pláži až po ty, kde je moře sotva na dohled. Nejedná se o vesnici, ale opravdu o oblast s rovnoměrně rozptýlenými domečky.

Na první den máme naplánovaný malou odpočinkovou procházku, která vede po pobřeží nahoru k pláži Vai, na druhý den pak procházku naopak dolů na jih k zátoce Karoumbes a kaňonu Hohlakias. Palekastro tedy jen projíždíme a snažíme se najít něco přímo u moře.

Jedeme přímo k pláži Chiona. Ale ejhle, pláž je opravdu jen pláž a nic víc. Je tam jen jedna malá taverna s rybími specialitami a masem grilovaným na venkovním grilu. Na ubytování je jen šipka. Ptáme se tedy obsluhy v této taverně a opakuje se klasická situace – apartmány jsou prý super, přímo u moře, jsou to ty nej v okolí a prý se na ně máme jet podívat. Když se ptám na cenu, tak se stále jen dozvídám, jak je to tam skvělé, ale částka nikde. Sedá do auta a odjíždí. Jedeme tedy za ním, cesta je to na pár minut. Apartmány nejsou žádný zázrak. Nejsou špatné, ale ani nijak extra. Maník nás předá paní domácí a odjíždí. Paní domácí nám sděluje cenu a my odjíždíme také. 75 euro za noc je hodně. Je pravda, že tam bylo relativně luxusní vybavení a před apartmánem velká zahrada, ale když tam potřebujeme jen přespat, tak je to zbytečné. A navíc, dali jsme si limit maximálně 35 euro za apartmán za noc a ten chceme dodržet. Máme spacáky, jsme zvyklí spát venku, takže nás ani nic nenutí vyšší ceny akceptovat.

Pokračujeme po cestě od pláže Chiona na sever a dostáváme se do Karoumbes bay a stejnojmenné pláži. Je zde sice jen jedna cesta vedoucí směrem od moře do vnitrozemí, ale zato je obsypaná domečky. Zastavujeme tedy ještě v nějakém rozlehlém komplexu (Castri village), ale tam nejdou pod 70 euro. Pokračujeme tedy dále a zhruba po 200 metrech narážíme na Galini Apartmens. Jedná se asi o 5 apartmánů, avšak v zeleni, s vlastním parkováním a hlavně s krásným výhledem na celý záliv a na moře. Vstříc nám vychází malý štěkající psík a cca 20ti letá sympatická dívka. Zatím netušíme, jak je oboje podstatné. Dívka neumí anglicky a než by nám něco vysvětlovala, tak souhlasí s naším návrhem ceny 35 euro. A role psíka? Zatím napíši jen to, že Nika, jak se dívka jmenovala, nám lámanou angličtinou stačila popsat, že psík se jmenuje Suzi, že jich mají víc a máma že přijde cca v 18:30 neb pracuje na pláži Vai. Je 11:00 a my máme ubytování a vyrážíme na naší první procházku.

Oproti loňskému roku, kdy jsme po probděné noci hned ráno v 8:00 šli kaňon Hohlakias, máme v plánu klidnou a pohodovou cestu po silničce podél pobřeží. Asi tak 5 kilometrů podél pobřeží tam, 7 kilometrů vnitrozemím zpět. Celé to, odhadujeme na tři, s pobytem na pláži Vai maximálně na čtyři hodiny. Abychom se vyhnuli turistům a přístavu, popojedeme na pláž Maridati, kterou máme jako výchozí bod naší první cesty a trochu se začínáme divit. Pláž je krásná, klidná, obklopují jí vysoké kopce, ale na severu, v místě, kam bychom měli jít, je jen plot. A v rohu pláže dva potápěči. Ptáme se jich na cestu, protože nikde není značení, ale prý nic neví. Podle nich tady žádná cesta není. Ale my po chvíli v plotě nalézáme branku a odvážně vyrážíme kolmo na svah. Místy lezeme skoro po čtyřech, jak je svah prudký, ale je to jen jeden kopeček. Podle mapy bychom měli vylézt nahoru a potom jít cca 5 km po hřebeni až k Vai.

Kopec není vysoký, má cca 120 výškových metrů. Svah má tak 45 stupňů, vše je porostlé keříky s trny a je poledne. V oblasti nejsou žádné stromy, žádný stín, jen rozpálené skály a pichlavé keře. Na druhou stranu, vše je doposud rozkvetlé a krásně to tam voní. Vzduch se ani nehne, okolo je hrobové ticho a ve vzdychu omamná vůně … je to úžasný pocit.

Stojíme na vrcholku kopce a rozhlížíme se. Na jih je hluboko pod námi pláž Maridati a na sever se táhne pusté, avšak krásně barevné pobřeží. Pohled do vnitrozemí je barevný také, avšak pustina nemá konce. Pobřeží je v této oblasti opravdu úžasné. Do vnitrozemí jsou kopce pozvolné, avšak směrem do moře se jedná o vysoké útesy. V některých místech jdeme přímo po hraně, přeskakujeme desítky metrů hluboké trhliny, lezeme po odlomených balvanech velikosti rodinného domku a užíváme si nádherného výhledu a nezvyklé přírody. Kopce naštěstí nejsou nijak extrémní, jen jsou do výše kolen kompletně porostlé trnitým křovím. Někde je od koz něco jako cestička, většinou se tím ale musíme protáhnout i za cenu škrábanců. Jsme zvyklí chodit velmi rychle, naše průměry se i v obtížném terénu pohybují okolo 5-7 km za hodinu a tak každou chvíli očekáváme pláž Vai. Minule jsem Martině sliboval cíl za každou zatáčkou, letos je za každým kopcem. Celkem unaveni scházíme asi po dvou hodinách dolů k moři. Pláž je to opravdu hezká. Není moc velká ani přelidněná. Jsme tam úplně sami a široko daleko nejsou žádné známky civilizace. Líbí se nám tam. Viktorka se koupe, já odpočívám, Martina jde do vody také. Jednu chybičku ovšem tato pláž má. Není to slibovaná Vai.

Po malém odpočinku opět vyrážíme. Po celou dobu nikde nebylo značení, jdeme prostě podél moře nebo s mořem na dohled. Naštěstí už máme na Krétě něco nachozeno a tak se intuitivně vyhýbáme problematickým pasážím a příhodným, avšak slepým stezkám. Také si s Martinou vážíme úsudku toho druhého, takže i když je jeden naprosto přesvědčen o tom, že jdeme dobře a ten druhý o tom pochybuje, své hodnocení a úmysly přiměřeně přehodnocujeme. To nás zachraňuje zhruba v půli cesty, kdy se mi jako ta správná zdá cesta přímo nahoru na útes, avšak pak se ukázalo, že by to bývala byla velká chyba, protože útes jen vybíhal daleko do moře a cesta by byla nejen nebezpečná, ale i zbytečná a delší (odvěsny versus přepona).

Po zhruba třech hodinách namáhavé cesty se Martina začíná ptát, jak že to je s tím pohodovým a odpočinkovým odpolednem. Slibuji, že už musíme být někde blízko a líčím, jak je to na Vai úžasné. Další hodinu Martina mlčí. Respektive nemluví. Alespoň ne slušně. Občas nějaký zvuk vydá, ale to zde nejde publikovat.

Horší je, že mne začíná bolet rameno. Ostrá bolest v levém rameni. Nohy a záda v pohodě, ale rameno je nějaké divné. Viktorka má oproti minule pár kilo navíc, nesu teď tak zhruba 20 kilo. Na jednom kopci odpočíváme a rozhlížíme se. A Martina se ptá, zda je na Vai něco zeleného. Mám radost, že konečně projevila zájem a tak horlivě pokyvuji hlavou. Místo radostné odpovědi mě jen čeká zlý a škodolibý pohled. Martina ukazuje někam dopředu. A opravdu. Kdesi v dáli je nějaká zeleň. Jenže neuvěřitelně daleko. Začínám propadat panice, protože to nemůžeme zvládnout. Nakonec naprosto vztekle prohlašuji, že jestli je to Vai, tak má smůlu, prostě to musí být blíže a hotovo. Nakonec mi dochází, že je to oblast u Tenda beach, kde má Kréta takový velký severovýchodní výběžek a uklidňuji se. Jdeme dál, příroda se trochu mění a stále přidává na zajímavosti.

Objevují se menší, ale velmi staré keře a stromy a opět jdeme po hraně útesu. Cesta po hraně končí a kameny začíná střídat písek. Dostáváme se do oblasti, kde jsou velké plochy bílého písku. Na pohled jsou písečné pasáže hezké, na chůzi však velmi vyčerpávající. Rovinka se začíná trochu svažovat do moře a na konci je velká písečná pláž. Pláž je na obou stranách ohraničená kopci, ale na konci zálivu, který nám zakrývá kopec na levé straně, vidíme palmy a někdo tam jezdí na motorových člunech. Jsme tedy u konce. Za tímto kopcem už tedy opravdu je Vai.

Z posledních sil vylézáme na kopec, na nějaké vyhlídce míjíme pár zamilovaných, kteří na nás koukají jak na exoty a dostáváme se do cíle. Je 16:40 a my jsme totálně vyčerpaní. Dnes už vím, že cesta opravdu měřila jen 4700 metrů. Náročnost však byla velmi vysoká a cesta je opravdu vyčerpávající. I když, klidně bych to šel znovu. Byla opravdu krásná.

No ale ještě tu byla otázka jak zpět. Jít to tou samou cestou zpět je nemyslitelné, dalších 8 kilometrů po silnice je krajní varianta. Asi bychom to zvládli, ale s problémy. Co teď? Jak tam tak sedíme, oňuchňává nás nějaký psík. A já si vzpomenu na Suzi a dostávám spásný nápad. Jdu hledat majitele psa. Nakonec ho nacházím, hezky si popovídáme, ale to je asi tak vše. Žádného jiného nemá. Tak už zoufale mluvím o možném i nemožném až si majitel taverny uvědomí, že vlastně “ta ženská z parkoviště“ snad měla taky takového. Jdeme tedy na parkoviště a na první pohled vidím, že jsme tu správně. Byly si s Nikou velmi podobné.

Tak ji oslovuji:
„Dobrý den“
Úsměv - „Dobrý“
„Nemáte malého psa“
Udivený úsměv - „yes“
„Jmenuje se Suzi?“
Údiv – „Yes“
„Nemáte apartmány u pláže Chiona?“
Velký údiv – „yes“
„No, tak my u Vás bydlíme“ – úsměv
Také úsměv – „No tak to je skvělé. Proč jste to neřekli, když jste se sem dostali? Neúčtovala bych vám parking (3eura)“
„Ale my jsme se sem dostali teď“
„Ale ne, teď nikdo nepřijel“
„To ne, my přišli pěšky“
Zděšený údiv - „Co že jste?“

Rozhovor po chvíli končil tím, že jsem se zeptal, jak se odtamtud dostaneme nejrychleji k ní domů. A reakce byla taková, v jakou jsem doufal. Nejdříve popsala cestu pěšky, ale pak nabídla, že nás odveze. Spadl nám kámen ze srdce. Ještě zbyla chvilka pro prohlídku palem, já sám se vydávám ještě kousek na sever směrem na Itanos a prohlížím si vnitrozemskou část pláže. Velká část je oplocená a jsou tam jakési mokřiny. A všude spousta palem. I když se tam nesmí, za podívání to určitě stojí. V 17:15 odjíždíme zpět do našeho ubytování.

Ubytování je opravdu hezké. Jsme tam téměř sami, vlastně úplně sami, a apartmán je kompletně vybaven vším potřebným včetně kuchyňky a terasy s výhledem na celý záliv. Kromě toho je na zahradě malá nádrž s vodou a malý altánek. Paní domácí tam chodí posedět a dát si cigárko, tak přineseme pivo a chvíli sedíme s ní. Trochu nám odkrývá život na Krétě a kromě historie se dozvídáme věci i ze soukromého života. Je to relativně mladá žena, mluví velmi dobře anglicky, nějaké to vzdělání také má a vybírá vstupné na parkovišti. Nic jiného tam nikde není. Mají ještě jeden domek, kde bydlí a na výstavbu apartmánů si vzali půjčku, kterou splácí z pronájmů. Tak nám to není moc jasné – vzdělaný člověk s jazykem vybírá na parkovišti a zároveň si může dovolit 6 apartmánů a rodinný domek a tři auta. Jedno pro sebe, jedno pro dceru a jedním jezdí manžel. Kromě tohoto se dozvídáme i spoustu zajímavostí o okolí. Cesta, kterou jsme si naplánovali na druhý den, vede přes nejbližší kopec, který je označen jako posvátné místo. Prý je odtamtud vidět daleko na moře a v dřívějších dobách tam vyhlíželi lodě, které přijížděly od východu.

Znaveni namáhavým dnem a pivním chlazením uléháme do postelí a slibujeme si, že zítřek bude odpočinkový.

Ráno vstáváme okolo 8:00 a po vydatné snídani na terase prozářené ranním sluncem plánujeme co teď. Trasu mám připravenou již z domova. Včera to bylo na sever, dnes chceme podél pobřeží na jih. Abych se vyvaroval odpovědnosti a získal alespoň malé alibi, roztahuji mapu, respektive dvě mapy (ROAD a Harms) a ukazuji Martině, co zamýšlím a ptám se, zda s tím souhlasí. Po podrobném představení cesty nakonec souhlasí. Ono je to vlastně jen na kopec, dolů, vycákat se na pláži a zase zpět. Je něco po deváté a opět vyrážíme na cesty.

Popojedeme k pláži Chiona a vydáváme se do neznáma. Už z našeho ubytování jsme pozorovali kopec, na jehož vrchol jsme chtěli jít, a viděli také cestu, která tam vedla. Ostatně, to byl jeden z důvodů, že Martina tuto cestu schválila. Podle mapy a pohledu na kopec máme vyjít po této cestě nahoru, tam pak dolů a jsme na pobřeží. Od pláže pak zpět vedla cesta. Dokonce jsme přemýšleli o tom, že tam pojedeme autem. Nakonec se ale chceme projít, takže opravdu vyrážíme pěšky od pláže Chiona směrem na jih. Zaparkovali jsme na pláži a vydali se směrem k začátku naší cesty. A jak tak jdeme, tak zkoumáme zamýšlenou cestu a zdá se nám nějaká příliš rovná. Ano, opravdu úplně rovná je. To, co jsme viděli a považovali za cestu, byl totiž plot vedoucí přes celý kopec až za horizont. Takže tudy ne. Podle mapy a dalších indicií soudíme, že bude nejlepší pokračovat podle pobřeží, kde vidíme cestu, a pak zatočit po stezce pro pěší doprava a budeme tam, kde jsme chtěli být. Jen půjdeme okolo kopce místo přímo nahoru.

Po cca 15 minutách narážíme na bránu v plotě. Daří se nám provazy rozmotat, takže procházíme a bránu zase zamotáváme. Nejedná se o žádnou stezku, ale o normální dvoukřídlou bránu pro auto. V dáli pak vidíme objekt, kam cesta vede. Jedná se o velkou průmyslovou halu. Jdeme chvíli po cestě, avšak protože víme, že potřebujeme na kopec, tak se držíme vpravo. Odbočujeme z cesty a jdeme k prvnímu údolí, které vidíme.

Nejedná se ani o kaňon, ani o nějaké rozlehlé údolí, ale jen o místo, kde se stýkají dva kopce a kde je v zimě pravděpodobně potok. Taková větší rokle. Jdeme chvíli korytem, to se však po chvíli stává neschůdným. Jednak je plné ostnatých rostlin a jednak jsou tam velké balvany a díry. Jdeme tedy střídavě po pravém či levém úbočí a pomalu stoupáme. Mě s Viktorkou se jde relativně dobře, ale Martina má jen trekové sandály a ostnaté keře sahající ke kolenům jí nedělají dobře. Naše procházka má jeden rekord. Martina začíná nadávat už po 30ti minutách. Tedy nepočítám do toho výstup na Pachnes, kde chtěla nadávat již po minutách 15ti, avšak tenkrát se kvůli náročnosti, kdy byla celá rudá a nemohla ani dýchat, zmohla jen na chmm chmmm grrr ....

Jdeme dál a pomalu stoupáme. Před sebou vidíme jen koryto a svahy, za sebou svahy a v jejich klínu moře.

Svahy jsou relativně strmé a občas musíme poměrně hodně nastoupat jen proto, abychom to vzápětí mohli sejít dolů ke korytu, kde koryto překročíme a stoupáme do protisvahu. Občas se snažíme jít korytem. V některých místech je koryto i tak úzké, že poznáváme nový fenomén – pavučiny. Jsme zvyklí na naše, v tom problém není, ale tady bylo natažené přes cestu cosi, co téměř mělo pevnost rybářského vlasce. Pavouky, kteří je dělali, jsme neviděli, tedy spíše nenašli, ale síla pavučin nás opravdu překvapila. Raději jsme je tedy obcházeli a tím si cestu opět prodlužovali a komplikovali. Ke konci cesty vidíme velmi vysoko po levé straně uměle postavenou zeď. Po bližším průzkumu je možné rozpoznat i velmi starou cestu. Dle okolností a mapy usuzujeme, že se jedná o dříve zmíněné posvátné místo s přístupovou cestou a že ta cesta se za horizontem stáčí zpět, tudíž nemá cenu se tam drápat. Pokračujeme tedy dále.

Po cca dvou hodinách se dostáváme k místu, kde se koryto rozdvojuje. Držíme se vpravo a po dalších 30ti minutách se dostáváme nahoru na kopec. I když, jak to nejlépe nazvat ... kopec, který jsme zdola viděli, je teď po pravé straně a my jsme na jakési náhorní plošině. Před námi je obrovská a téměř rovná plocha, jen v jejím středu je velký kámen. Jdeme tou rozlehlou plochou a zjišťujeme, že kámen je betonový a ještě ke všemu kruhový. Kdesi v dáli je cesta. Tedy cesta, je tam náznak uměle postaveného zpevnění. Máme radost, že jsme našli ztracenou cestu. Jediný problém je, že zbytek zpevnění se dá vytušit jen uprostřed planiny, ale nevede k němu nic dalšího. Cestu tedy ignorujeme a jdeme se tedy podívat na ten divný útvar uprostřed planiny. Celé to má výšku cca metr a průměr cca 2,5 metru. Uprostřed je díra, která vede neznámo kam. Pokrčíme tedy rameny, uděláme pár fotek a jdeme dál. Tušená cesta směřuje jihozápadně a i planina se mírně svažuje tímto směrem, takže jdeme přímo tam. Ona by tam vlastně měla podle mapy vést i ta naše plánovaná cesta. Pomalu sestupujeme z planiny a těšíme se, jakou krásnou pláží nás místo překvapí.

Naše cesta opět vede mezi dvěma kopci a postupně se svažuje čím dál více. Po chvíli máme planinu po levé straně nad námi a scházíme do jakéhosi údolí. Už se těšíme na koupání. Porost je zhruba stále stejný, jen na jednom místě nás překvapuje vypálený flek. Žádné keříky, jen relativně silné ohořelé větve.

Také se trochu mění scenérie. Pozvolné hladké kopečky mizí a objevují se holé skalní výběžky. Je to téměř to samé, jako byl výstup. Křižujeme svahy, překračujeme dno, jen místo výstupu sestupujeme.

Moře je na dohled, jen zbývá projít jakousi skalní branou. Kopce jsou stále stejně vysoké, jen svahy jsou strmější a v dáli se rýsuje ostrý zářez, kterým budeme muset projít. Klídek, pohoda. Jsme tam sami, dokonce tam ani nejsou žádné známky civilizace. Cestu občas lemují prastaré stromy, tentokrát však ne olivovníky, ale prastaré vavříny (Laurus nobilis?). Než si stačíme vůbec všimnou, jsme v hluboké rokli, kolem dokola rozpálené bílé skály, okolo nás prastaré stromy .... ta atmosféra se nedá popsat. Všude hrobové ticho, bezvětří, ve vzduchu omamná vůně rozkvetlých keříků. Sem asi normálně člověk nepřijde, známky civilizace žádné. Ještě teď mi skáče husí kůže když si na to vzpomenu. Nádherné místo. Škoda, že si to nemyslí i Martina. Pořád nadává. Chvilku jí vadí trny, chvilku to, že jdeme již několik hodin neprostupným terénem na přímém slunci, chvilku to, že po ní lezou pavouci a jiná zvířátka. No prostě pořád něco.

Občas se zastavíme, pod vavřínem uděláme piknik a pokračujeme dále. Trochu mi působí starosti to, že se okolí mění z přijatelné rokle na hluboký kaňon. Cesta je průchozí čím dál hůře a okolo nás jsou několik desítek metrů vysoké kolmé stěny. Scenérie je to opravdu nádherná. Ovšem cesta se stala poměrně nebezpečnou a ani netušíme, kde vlastně jsme a kde vyjdeme. Tedy víme a tušíme, protože jiná možnost, než že buď narazíme po pravé straně na cestu neb po levé straně na moře není. Jsme v trojúhelníku, kdy zleva je moře a zprava cesta. Asi. Bohužel, cesta zpět již možná není. Některá místa byla natolik náročná, že vrátit se tudy, kudy jsme přišli, s Viktorkou na zádech nejde. Takže pokračujeme. Jsme relativně v pohodě, jediné, co nás děsí, je představa, že kaňon bude končit kolmým srázem. Nebo jinou variantou, která bude s Viktorkou na zádech neschůdná. Ale po několika stovkách metrů se kaňon rozšiřuje. Moře před námi, již jen kousek. A opravdu, jak je naším zvykem, za zatáčkou ... nebylo moře, ale další kaňon. Ne moc hluboký, ale úzký. Přes to všechno máme radost. Změnila se vegetace a kromě obrovských balvanů nám v cestě překážejí ještě rozkvetlé oleandry – známka toho, že za chvíli budeme na konci. Po cca 20ti minutách jsme opravdu u moře. Jsme u malé, asi 100 metrů široké pláže obklopené vysokými stěnami. Holky se radostně vrhly do vody. Viktorka jen tak, Martina byla po předchozí cestě totálně propocená a vyčerpaná, takže se chtěla alespoň umýt. No co, trocha relaxace v chladné vodě jim neuškodí :-)

Já byl rád, že jsem se zbavil 20 kil na zádech a šel jsme prozkoumat okolí. Na severovýchod od nás byly útesy, na druhou stranu také. Hmmm ... Ale na jihozápad šly útesy přelézt na další pláž a pak pokračovala jakási cesta a pak stezka až k zátoce Karoumbes Bay (konec kaňonu Hohlakias). Vydal jsem se podél pobřeží a užíval si nebývalé lehkosti. Celé pobřeží je tam takové divné. Z dálky to vypadá moc hezky, z blízka skály a kameny připomínají mnoho žiletek vedle sebe. I malý dotyk zanechává na kůži poškození, vše je neuvěřitelně ostré. Nedovedu si představit tam upadnout. Na druhou stranu to má tu výhodu, že na skále, i mokré a o libovolném sklonu, to neklouže a lze se pohybovat s naprostou jistotou. Bylo to tam úžasné. Klid, ticho, krásné pobřeží i pohled do vnitrozemí a holky za útesem. Moc se mi tam líbilo. Fotky asi řeknou více ...

Teď už zbývalo jen se vrátit, vysvětlit Martině, že je potřeba ty skály vlevo přelézt, přenést Viktorku a opět jsme mohli trochu relaxovat. Na tuto druhou pláž již vede z vnitrozemí něco jako cesta. S autem umím poměrně hodně věcí, ale jsem si jist, že od aut tato cesta není. I když je na mapě značená jako cesta pro auta, sjízdná je jen traktůrkem nebo něčím vyšším než je cca 40 cm. Cesta vede do kopců do vnitrozemí a my se vydáváme po ní. Jsem už unaven na šlapání po nějaké cestě, chci to jít přímo terénem, ale to mi není dovoleno. Stoupáme tedy po cestě, a i když je to delší, má to jednu výhodu – cesta vede po hraně kaňonu a my koukáme dolů na nádherné zelené údolí končící další širokou pláží.

Výstup znamenal cca hodinu výkonu na 100%. Nemluvím, nepřemýšlím, ani nevnímám pot tekoucí přes obličej, prostě dupu do kopce. Martinu jsme nechali někde za námi, ale zpomalit nemůžeme. Raději počkám nahoře.

Když jsme vyšli nahoru a dostali se na hřeben, čekaly nás dvě zprávy. Klasicky jedna dobrá a jedna špatná. Nejdříve ta dobrá – před námi je krásné údolí. Ta špatná – je před námi nějaké údolí, jsme bůh ví kde a konec opět v nedohlednu. Tak se alespoň kocháme. Problémy s ramenem se stupňují, ale cesta se naštěstí zlepšila, již se jedná o nějaký přístup ke kozám a tak a Viktorka může jít chvilku po svých.

Uprostřed údolí se dohadujeme kam dál. Martina navrhuje jít po silnici stáčející se doleva, já sázím na intuici a chci pokračovat po jakési stezce stáčející se doprava. Jsem si téměř jist. Rozmotáváme branku v plotě a jdeme tedy po mnou vybrané cestě až na horizont. Nádherné údolí jsme prošli téměř celé. Opět nás udivila obdělaná políčka, krásný kostelíček a zřícenina bývalého hospodářského stavení. Vše viz fotky. Místo bylo opravdu hezké a vždy místní zemědělce obdivuji. Máme chalupu na Sedlčansku a když tam vidím místa, která zemědělci neobdělávají, protože to “nejde“ a porovnám to s tím, co vidím zde, tak se musím smát. Myslím, že na Krétě by něco vypěstovali i na hromadě štěrku.

Konečně se jedno z našich očekávání ukázalo jako oprávněné. Došli jsme na kopec a hle ...stojíme přímo nad zálivem záliv Kouremenos a kocháme se krásou celého rozlehlého údolí, kde je zeleň jen občas narušená bílými domky tradičních vesniček. Pláž Chiona s typickým vrcholkem (malá stolová hora) byla přímo před námi. Stačilo sejít dolů, projít přes olivový háj a jsme u auta.

Potěšeni tímto zjištěním se vydáváme po cestě dolů. Hlavní cesta se pak stáčí na západ, ale odbočka vedoucí na sever vypadá jako ta správná. Sice je cesta průchozí velmi špatně, protože tráva začíná dosahovat do výše cca metru a je úplně suchá a smíchaná s bodláky, takže je to jako když se prodíráte ostružiním, ale po již prošlých trnových polích nám to již nepřijde. Mnohem větším problémem se ukazují být psi. Malí ratlíci i velcí ovčáci. To je směska, která tam ... teď nevím co. Hlídala? Nebylo co hlídat. Kromě toho psi byli rozděleni do smeček vzdálených cca 300 metrů a každý pes byl uvázán ke stromu tak, aby nedosáhl na ostatní. Psi se div neuškrtili, jak zuřivě na nás štěkali. Výsledkem byl tedy pocit, jako když procházíme rozdivočelým útulkem pro psy, a mrazení v zádech při představě, co se stane, když se některý z nich utrhne. Někde nebylo vyhnutí a procházíme těsně vedle nich. Zblízka se ukazuje, že psi jsou poměrně hodně vystresovaní a spíše se nás bojí. Hlavní roli zde hrálo přeskokové jednání (psi se točí na místě, chodí kolem dokola, opakují stále stejné úkony) a vlastně ani tak zuřiví nebyli. Bylo nám jich líto a chtěli jsme tam nechat zbytky našeho jídla. Měli jsme nějaký chleba, tak jsme ho vyndali a chtěl jsem jim ho hodit. V tom okamžiku se psi téměř s kňučením začali schovávat za kmeny, do barelů, prostě kam se dalo. Pokud jsme se před tím báli, že se utrhnou a zaútočí na nás, teď se bojíme, aby se v panice sami nezranili. Urychleně tedy odcházíme a necháváme psy jejich osudu.

Na Krétě je úžasné, jak se tam různě mění krajina. Na tomto místě se změnila během několika metrů. Jednu chvíli jdeme zarostlým olivovým sadem, druhou jsme na jakési naprosto rovné ploše s řídkým travnatým porostem. Podklad je jemný ztvrdlý rozpraskaný písek, něco jako jíl, a ani ta tráva tam neroste souvisle, ale jen v jakých si ostrůvcích. Po okrajích jsou občas keře a na konci malé palmy. Další opravdu krásné místo. Podél různých plotů dokličkujeme až k pláži, kde je pár malých políček, a po pobřežní cestě dojdeme zpět až k autu. Další šestihodinová procházka za námi. Vracíme se do našeho apartmánu a den končí stejně, jako ten předešlý – sedíme na terase s paní domácí, vyzvídáme podrobnosti o místním životě a popíjíme vychlazené pivko. Jen tak mezi řečí se vracím k naší procházce a ptám se, co že byl ten betonový zbytek, který jsme tam nahoře viděli. Původně jsem si myslel, že to bylo větrné čerpadlo na vodu jako se používalo na planině Lasithi, a že čerpalo vodu, která pak byla odvedená do údolí. V tomto smyslu totiž byla v našem apartmánu velká nástěnná malba. Pravda byla trochu jiná - nahoře na tom kopci stál mlýn. Normální klasický větrný mlýn na obilí.

Je cca 21:00 a my odcházíme spát. Ráno máme v plánu přejezd k Ierapetře, po cestě chceme navštívit naši oblíbenou taverničku v Orinu a projet jednu horskou oblast, kterou jsme měli v plánu již minule, ale nenašli jsme cestu. Snad se to zítra podaří.

Ráno vstáváme klasicky okolo 8:00. Po vydatné snídani, která musí vydržet až do podvečera, se vydáváme na cestu. Na rozdíl od minula vynecháváme jihovýchodní pobřeží a chceme oblast projet skrz hory zhruba prostředkem mezi jižním a severním pobřeží. Okolí Kato Zakros je sice hezké, Xerokambos také, ale kromě těchto dvou míst tam nic jiného není a i když je mezi těmito místy silnice dobrá, dokonce tam budují asfaltku, spojnice Xerokambos-Goudouras-Makrigialos je velmi nezáživná a nehezká. U Xerokambos to ještě jde, ale u Goudourasu je velké množství skleníků a plantáží a nic zajímavého. Vydáváme se tedy směrem na Sitii, tam po hlavním tahu směrem na jih, avšak po několika kilometrech odbočujeme za Piskokefalo doprava na západ směrem na Achladia.

Celá oblast je hodně zemědělská, krajině vévodí větrné elektrárny a vesničky jsou klasické východokrétské – hranaté bílé domky, některé staré, některé novější, některé přízemní, jiné mají patrovou nadstavbu. Ze všeho však přímo čiší užitkovost a hezkých věcí tam moc není. Ani krajina není nic extra. To se ovšem začíná měnit, když přijíždíme k východnímu výběžku pohoří Orno, které chceme projet, respektive chceme jet po jeho jižní straně. Z druhé strany, na severu, vede pobřežní cesta k Sitii. Zemědělci zde končí, stráně jsou plné rozkvetlých květin a keřů a celou krajinu brázdí hluboké rokle a kaňony. Ve vzduchu je opět vůně rozkvetlých rostlin a my máme mnohem lepší náladu než ráno.

Zhruba po hodině jízdy zajímavou krajinou jsme u Stavrohori a za dalších 30 minut jsme již u naší oblíbené taverničky. Zaparkujeme, dojdeme k ní a koho nevidíme? Venku si hraje 4letý kluk, se kterým si Viktorka hrála i loni, a zrovna včera přijela i Marina, dcera majitelky (podrobnosti jsou v minulém cestopise). Máme radost ze shledání, děti také. Dáváme si kávu a zatím co tam sedíme a povídáme si, Viktorka zapadla do místního kolektivu a dostává různé pomeranče, dobroty a i hračky a knížky. Zdržujeme se asi hodinu a vyrážíme dál. Stejně jako loni projíždíme nádherným rozlehlým údolím, kde se pěstuje víno a další zelené rostliny a opět je to tam opravdu unikátní. Kolem dokola je vysoká hradba holých kopců. Místo je vlastně rozhraní dvou pohoří – na pravé straně je pohoří Orno, podle kterého jsme sem přijeli, po straně levé je pohoří Triptis. Dno údolí krásně zelené. Ovšem letošní sucha se projevila i zde. Potok, který nám loni sloužil jako koupelna, byl vyschlý. Je to trochu smutné, když místo potůčku s čistou vodou je tam jen suché koryto.

Smutně míjíme odbočku na Afendis Stavromenos. Sice jsem v pokušení se tam podívat, ale cesta je dost riskantní a časově náročná, takže až zase někdy jindy. Pokračujeme stejnou cestou jako posledně až k vesničce Thrypti. Dojedeme téměř k místu, kde jsme posledně jeli rovně a po mnoha zkušenostech, které jsme od posledně získali, už tu správnou cestu nacházíme. Je ale pravdou, že kromě zkušeností nám pomohl také minulý omyl a hlavně hodiny studia satelitních snímků z Google Earth. Přesto to všechno si však moc jisti nejsme. Normálně by mne nikdy nenapadlo, že toto může být oficiální cesta. Sice jedeme správným směrem, cesta vedoucí mezi prázdnými i oplocenými pozemky však vypadá opuštěně a naprosto neudržovaně. Místy je i tak úzká, že je problém tam naše auto protáhnout.

Pokračujeme však až kam se dá. Tak tentokrát jsme zvítězili – vyjedeme na horizont a před námi se otvírá neuvěřitelně hluboké údolí, ze kterého vybíhají uzounké kaňony a vysoké strmé kopce. Za hradbou kopců po levé straně je hlavní silnice do Ierapetry. Na jednu stranu je to krásné, na druhou se mi dělá mírně špatně. Uzounká neudržovaná cesta se vine přes vybydlené vesničky a místy je zasypaná sutí ze svahu nad ní. Do některých zatáček není vidět, takže po levé straně je několik stovek metrů dolů, po pravé to samé nahoru a před vámi horizont a pak nic. Jedeme to přesně hodinu. Bolí mne ruce, oči mám vykoukané, psychicky jsem velmi unaven. Ale nelituji. Před námi je výhled na záliv Mirabelo a naděje na lepší cestu. Jak jsme naplánovali, na hlavní silnici najíždíme v Kavousi.

Jedeme kousek směrem na západ na Agios Nikolaos, ale po několika kilometrech zatáčíme doleva na Ierapetru. Druhý den jsme plánovali výlet na Chrisi, takže v Ierapetře zjišťujeme kdy přesně lodě odjíždějí a jdeme hledat ubytování. Nijak extra ho však nehledáme, potřebuji pár fotek z této oblasti, takže se spíše ještě jedeme projet a podál pobřeží dojíždíme až k Makrigialosu. Sice jsme se tam mohli dostat přímo ráno, ale dnešní cíl byl jasný. Ne místo, ale výše popsaná cesta. Na konci Makrigialosu je stoupání a kopec a protože víme, že dál už nic není, navštěvujeme první ubytování, které vidíme. Opět máme štěstí. Získali jsme za 30 euro velmi krásný apartmán s kuchyní a terasou. Je okolo 18:00 a jdeme se projít a míříme na druhou stranu než je Makrigialos. Při příjezdu jsme na té straně viděli jakousi pláž a malou tavernu. Kromě toho jsme se před apartmánem bavili s nějakým německým párem a prý je to tam hezké. Radili nám se tam zajít podívat. Inu, každý máme jiná měřítka. Vybagrovaná díra se skleníky na okraji se nám zrovna moc nelíbila. A taverna také ne.

Slíbili jsme Viktorce džusík, takže si sedáme a koukáme okolo. Německý pár se zatím usmívá a rozplývá se nad okolím. „No není to tady úžasné?“ zahájí konverzaci. Při pohledu na něco, co nám připomíná smetiště, nesměle přikyvujeme. Za chvíli se zvedáme a odcházíme domů. Ještě beru foťák, jdu na druhou stranu kopce a dělám pár nočních fotek Marigialosu. V půl desáté již všichni spíme.

Počasí vypadá přesně dle předpovědi. Už včera bylo mírně pod mrakem a dnes má trochu pršet. Německý pár má apartmán vedle nás a vesele si připravuje na terase snídani a roztahuje věci na dnešek. Zkouším ho varovat. Na sdělení, že bude pršet, se však jen usmívá a považuje nás za blázny. Inu, kdo chce kam, pomozme mu tam. Balíme si naše věci a než to stihneme odnést k autu, tak slyšíme zběsilé pobíhání po sousední terase a německé nadávky na počasí. Začalo totiž právě pršet. Odnášíme věci, nasedáme do auta a vyjíždíme. Na dnešek máme v plánu postupný přesun na západ do pohoří Dikti. Projíždíme postupně střediska na jihovýchodní Krétě od Makrigialos až po Ierapetru.

Původně jsme se chtěli do středisek trochu podívat a užít si zvláštnosti této oblasti. Střediska jsou totiž relativně malá a uzavřená, je zde naprostý klid, chybí zde velké hotelové komplexy a vše je určeno spíše pro naprosto klidnou a pohodovou dovolenou s občasnými výlety a pobytem na nepřelidněných plážích. Procházkou se dá dojít k místnímu supermarketu či do některé z taveren, ale to je asi tak vše. Okolí je celkem prázdné a ani zde nevede žádná větší silnice. Prostě klid a pohoda. Některá střediska jsou na úrovni okolní krajiny, některá jsou však jakoby na kopci a k pláži se musí sejít. Má to tu výhodu, že na pláži jste naprosto ukrytí před možným rušivým okolím a částečně i před případným větrem. A některá střediska, jako například Galini, jsou v malém údolíčku končícím velkou pláží celá.

Před deštěm však nechrání nic. A musím říci, že Kréta je za deště velmi deprimující. Pohoří nad touto částí Kréty má jen pár stovek metrů, přesto se však jeho vrcholy ztrácí v mracích. Obloha je barvy olověné šedi, která na obzoru splývá se stejně šedivým mořem, krajina, tím jak se postupně zvedá a ztrácí v oblacích, splývá s oblohou také. Celé to vypadá, jako když jednotlivé části středisek vystupují z jednolité šedi bez rozlišení moře, země či oblohy. Gr.

V půl desáté jsme již u Ierapetry. Původní plán byl takový, že dnes přes den navštívíme ostrov Chrisi a pojedeme co nejdále k pohoří Dikti. Tam někde přespíme a zítra vystoupíme nahoru na Dikti. Jenže za deště jet na malý ostrov, kde je jedna jediná malá taverna a jeden plážový bar, je nesmysl. Ani nevím, zda vlastně lodě dnes vůbec jedou. Snažíme se tedy alespoň zjistit kdy a odkud lodě odjíždějí a pak předěláváme naše plány. Jedeme k Dikti rovnou.

Vybíráme si cestu podél pobřeží a pak na Ano Vianos a Embaros. To nás dovede přímo do středu pohoří. Cestu podél pobřeží absolvujeme za deště, v oblasti okolo Myrtos dokonce na jakémsi bahně. Buď tam dělali nějaké stavební práce, nebo tam byly závaly a jelo se cestou protaženou mezi hromadami hlíny. Děsně to klouže a auto je celé špinavé. A ani tato oblast není nějak extra hezká. Respektive hezká je, pláž vypadá v pohodě, ale středisko jako takové se skládá z jedné silnice, u které je několik patrových stavení s tavernou a asi ubytováním, a to je vše. A z pláže výhled na kopec se spoustou skleníků. Rychle odjíždíme pryč, nelíbí se nám tu. Postupně šplháme po mokré asfaltce výše a výše a mění se i ráz celé krajiny. Stráně jsou pokryté zelení, všude spousta stromů a trávy a vidíme i několik vinic. Stromu jsou tu i listnaté a dokonce nacházíme jeden jabloňový sad. Hezké. Škoda té zamračené oblohy. Alespoň že už neprší. I když je silnice místy mokrá, to nejhorší snad máme za sebou.

Vyjíždíme nahoru k Ano Vianos a opět musíme předělat celý itinerář. Dikti se ztrácí v mlze, takže jakýkoliv výstup je nemožný. Kromě toho se ozývá mé rameno a nejsem si jist, že bych to s Viktorkou na zádech vůbec zvládl. Ale tyto úvahy jsou mimo, protože za deště se na Krétě do hor stejně jít nedá. Prakticky na všech serverech zabývajících se Krétou a horami je před tím varování. Kromě toho, že se mohou třeba rozvodnit menší potoky a některá místa jsou pak neprůchozí, protože cesty vedou často dnem kaňonů, které v zimě slouží jako dno divokých potoků a říček, tak zde hrozí sesuvy půdy, závaly a padající kamení.

Začíná opět pršet a my nevíme, co dál. Byla by ale škoda tento čas ztratit někde schováni a do auta neprší a tak se rozhodujeme tento nečas strávit přejezdem. Připravený itinerář tedy kompletně zahazujeme a z naší cesty, kdy jsme měli začít na východě a postupně přejet až na západ, nic nezbývá. Jedeme na západ rovnou a sem se pak ještě vrátíme.

Vnitrozemím tedy jedeme až k nížině Messara. Je stále zataženo a místy poprchává. Po hodině a půl cesty jsme zhruba v půli dnešního přejezdu a Kréta se rozhodla, že nám ukáže vše, co v červnu dovede. Jedeme úbočím pohoří Asterousia, po levé straně máme pár vrcholků, po pravé nížina Messara a před námi rovná cesta. V tu chvíli však obloha zčernala a spustil se liják a kroupy. Autem lomcoval vítr a museli jsme zastavit. Stěrače na plnou rychlost nestíhaly, z auta nebylo téměř vidět ven. Občas se obloha okolo nás rozzářila bílým světlem a téměř okamžitě následovala ohlušující rána. Jakmile déšť malinko polevil, zkoušíme jet dále. Auto se brodí potoky vody a bahna, venku padají kroupy a hustě prší, naší levou stranu bičují rozeklané blesky a my se bojíme. Naštěstí to netrvá dlouho. Po 45ti minutách je po všem a obloha se začíná protrhávat. Tou dobou však už dojíždíme do naší oblíbené taberny Lutra u Lendasu. Po roce opět vidíme Niku a rozhodujeme se tam přespat a odpočinout si. Dnešek byl opravdu vyčerpávající a tak chceme jít jen na nedalekou pláž Trafula (Psilli Ammos). Popojíždíme asi 1km východně do výchozího bodu. Pláž Trafula je přístupná pouze pěšky a to sestupem a průchodem malou roklí. Z cesty pláž vidět není a ví o ní málokdo, takže tam většinou ani nikdo nebývá. Beru Viktorku zase na záda a po 30ti minutách jsme na pláži. Trochu nám to spravuje náladu. Jsme tam opravdu sami, na jedné půlce pláže je téměř černý písek, na druhé pak zvláštní bílé plotny, která vypadají jako mramorové, a kolem dokola vysoké skály. V okolních skalách je také několik jeskyní a pláž je známá také tím, že na ní občas někdo bydlí. Před několika lety to byl jeden mnich, teď už tam asi dva roky bydlí dvě malířky. Zatímco se Martina s Viktorkou koupou a sluní, já běhám po okolních skalách a lovím fotky. A jako bych to neznal. Vylezl jsem na skálu na západní straně a teď nevím, jak dolů. Ale po chvíli již cestu mám. Pracně slezu až dolů a … jsem těsně nad hladinou moře a od pláže mne dělí asi 3 metry. Bohužel, je tam kolmá stěna. Po chvíli se mi však daří za cenu pár rozedřenin na rukou překonat i to a chvíli se sluním také. V podvečer jsme si zajeli do Lendasu na večeři a k večeru se vracíme do Lutry a po posezení s Nikou jdeme spát. Letošek je nějaký divný. Stěžovala si i Nika. V lednu prý chodili jen v tričku, teď, v červnu, jsme na terase seděli s mikinou a bundou a ještě nám byla zima. I ta večeře v Lendasu byla podivná. Znovu se totiž zatáhlo a i když normálně posezení v taverně nad mořem je příjemné, teď, když jsme měli teplé oblečení a kousek od nás se tříštily ledové vlny a od moře šla zima, jsme byli rádi, že jsme odešli. Mokrý den a studený večer nám na náladě nepřidali a spát jsme šli v ne úplně dobré náladě.

Ráno pokračujeme dále. Jedeme podél pobřeží až ke Kali Limenes. Cestu známe poměrně dobře a nic se zde už několik let nemění. Skleníky, při průjezdu vesničkami si připadáte, jak když jedete skrze JZD, a na konci, u Kali Limenes, vás uvítají velké nádrže na naftu. Oblast není zrovna hezká, ale je to dobrá zkratka a alternativa k přejezdu k Matale. Normálně by se muselo vnitrozemím a cesta je to dlouhá a nezáživná. Je to samá zatáčka a nic zajímavého vidět. Takto se dostáváme až dolů k takovému tomu zubu na mapě zhruba uprostřed Kréty. Chceme zde dvě věci – jednat to tu trochu poznat, protože jsme tu ještě nebyli a jednak je tu značen jeden kaňon, který bychom chtěli projít.

I když jsme jen pár kilometrů od Lendasu a pohoří Asterousia, je tu krajina úplně jiná. Nejsou tu strže a rokle, skály nejsou ostré, ale ze všeho nejvíce to připomíná takové prudší kopce s bílou zeminou. Jedeme skrze hezkou krajinu, nikde nikdo a po cca dvou kilometrech narážíme na odbočku naším směrem. Sice tu není žádné značení, ale vydáváme se tam. Cesta je velmi rozbitá a špatně průjezdná a protože míjíme i několik pěších turistů, myslím, že jedeme cestou pro pěší. V každém případě cesta s největší pravděpodobností vede k námi zamýšlenému kaňonu. Modrá obloha s občasnými bílými mráčky vytváří zajímavé pozadí k bílým kopcům a cestě a zeleni okolo. Ještě asi kilometr a jsme na malinkém parkovišti, respektive plácku, kde se dá zastavit. A cesta dál je přehrazena plotem. Necháváme tedy auto zde, otvíráme plot a jdeme dále. Kaňon se jmenuje Agio Farango (Kaňon svatých) a jako obvykle se jedná o unikátní místo. Na Krétě je prakticky každé místo unikátní a konkrétně toto je zajímavé třemi věcmi – v různě zbarvených stěnách okolo kaňonu jsou jeskyně a krápníky, spodní třetina je velmi široká a rovná a v kaňonu je kostelíček s poustevnou a studnou. Pro historiky může být kaňon zajímavý i tím, že za války se v okolních jeskyních údajně skrývali mniši a podobně.

Horní část kaňonu trochu připomíná Údolí mrtvých, ale zhruba od poloviny se charakter mění. U kostelíčku na začátku poslední třetiny pak je lavička na odpočinek a začíná zde něco jako delta potoku, který zde v zimě asi teče. Po dalších deseti minutách jsme na krásné pláži z jemných oblázků. Pláž je široká 150 metrů a na obou stranách ohraničená vysokými skalami. V západní části je kousek pláže písečný. Chvilku si zde užíváme klidu a pohody a vracíme se k autu. Napojujeme se na hlavní cestu a pokračujeme směrem k Matale. Na konci prašné cesty nás čeká ještě jedno malé překvapení - klášter Moni Odigitrias. Návštěvu kláštera jsme neplánovali a o prohlídce se rozhodujeme až na poslední chvíli. Jdeme tedy k jakési malé pootevřené brance a vstupujeme do zahrady objektu. A nikde nikdo. Tak tam tak chodíme, obcházíme klášter a přemýšlíme, jak dovnitř. Masívní zdi a věž vypadají impozantně a také velmi nedostupně. Nakonec nesměle zkoušíme taková malá rezavá vrátka a ty se otevírají. A před námi je velké a krásně udržované nádvoří s kostelíčkem uprostřed. Jen jsme vešli zadním vchodem. Vše je tu čisté, všude spousta kytiček a božský klid. A stále nikde nikdo. Prohlížíme si to tam, procházím celý objekt a nahlížíme i do otevřeného kostelíčka. Je krásně vybaven, věci jsou pravděpodobně ještě původní. U pultíku se modlí kněz a celé místo je nasycenou jakousi mystikou. Nerušíme ho a vytrácíme se opatrně ven. Na nádvoří mne zaujme ještě dvoupatrová věž. Otevírám dvířka a mám pocit, že jsem za posledních 100 let první, kdo sem vchází. Věž je hrubé kamenné stavení a uvnitř jsou snad ještě původní dřevěné stavební prvky. Kolem centrálního dřevěného schodiště jsou malé komory, kde jsou za prastarými ztrouchnivělými dveřmi skryté veliké amfory a další nádoby. Z některých komor vedou ještě další dveře, ale tam už se neodvažuji. Vystupuji po schodech nahoru na věž a za chviličku se dostávám až na plochou střechu. Je zde nádherný výhled do kraje a přímo na kopci proti nám je pohřebiště z minojské doby.

Počasí se opět trochu horší a obloha dostává olověný nádech. Na klášter však ještě svítí slunce a celé to dostává nový rozměr – sluncem nasvícený starý klášter na pozadí již skoro černé oblohy je úžasný. Poslední fotka při našem odchodu pak vypadá jako z pochmurného hororu – kromě té depresivní oblohy a kamenné věže je ještě ke všemu strom vedle bez listí. V každém případě v nás návštěva tohoto místa zanechala hluboký dojem.

Ale zpět k běžnému životu. Co dál? Na koupání to není, kromě zimy a deště se k tomu přidává ještě i velmi silný vítr. Když cestovat, tak pořádně. Oblastí okolo Mataly jen projíždíme, míjíme Agia Galini i Plakias a náš cíl je Rethymno. Toto město jsme ještě neviděli a také se tam chci sejít s partnery z půjčovny AutoWay. Jenže jako všichni Řekové, i tady prostě v 13:00 zavřou krám a jdou spát. Otevírají znovu až v 18:00. Domlouváme se tedy telefonicky na schůzce na 18:00 v kanceláři a my tak máme na prohlídku města a cestu dostatek času. Ještě se nám povedlo se domluvit s našimi známými z loňského roku z cesty na Pachnes na návštěvě a domlouvám se s nimi schůzku na 19:00 před kanceláří autopůjčovny AutoWay.

Od Mataly jedeme k Rethymnu ne po hlavní silnici přes Spili, ale malými silničkami přes Fourfouras a Agia Fotini pod pohořím Psiloritis. Cesta po hlavní je rychlejší a příjemnější, jsou tam i hezké pohledy na krajinu i hory, ale už to tam známe. Námi vybraná cesta je celkem unikátní. Vede pod vysokými horami a není tam tak sucho jako jinde na Krétě. Místy tedy projíždíme přes zalesněná území, jedeme alejí vysokých listnatých stromů, jsou zde pole a louky a vše je nádherně zelené. Za cca hodinu jsme u Rethymna.

Rethymno je město s historickým centrem a přístavem. Těžko zde psát něco více. Historické centrum je poměrně malé, v přístavu je ještě velká pevnost, ale tam se nám kvůli lidem moc nechce. Procházíme postranní uličky starého města, necháváme se okouzlit romantikou malých krámků se vším možným, taverničkami a všedepřítomnou květinovou výzdobou. Nakonec malebné a romatické uličky musíme opustit a jedeme do AutoWay. Je to cca 5 minut od centra. V 19:00 se pak setkáváme s Chrysoulou a Steliosem a jedeme k nim domů. Chrysoula nám nabízí možnost ubytování v jejich krásném domě a my to s díky využíváme. Večer pak přichází na návštěvu ještě Dimitrios a máme u Chrysouli klasickou řeckou večeři. Kromě toho, že se jedná opravdu o jejich klasická jídla, má večeře ještě jednu zvláštnost – Stelios i Dimitrios si dělají vlastní vína, sýry i další pochutiny, takže to, co jíme a pijeme, je opravdu unikát.

Největší zábava dne ovšem přichází před spaním – Viktorka nutně potřebuje svojí plyšovou myšku. Prohledáme tašky a myš nikde. Prohledávám v noci auto a nic. Nemáme ji. Asi jsme ji nechali někde v Lendasu. Vzpomínáme, kde jsme ji viděli naposled a asi to byla na stole taverny, kde jsme večeřeli. Snažíme se Viktorce vysvětlit, že myška je 200 km daleko a asi nenávratně ztracená. Je statečná. I když nerada, smiřuje se situací a za chvíli všichni usínáme.

Ráno se rozhodujeme co dále. Itinerář je kompletně zrušen, zbyly jen cíle. A jedním z nich je i vrchol Melindaoa v Lefka Ori. Stelios nás ujišťuje, že počasí bude již dobré a deště že už se nemusíme bát. Tak tedy vyrážíme do hor. Cesta na Omalos, odkud začíná cesta kaňonem / soutěskou Samaria, je velmi zajímavá. Ve spodní části se jede zelenou krajinou přes sady pomerančovníků a citronovníků a okolo jezera Agia Lake. Po cca 15 km cesta začíná stoupat a opět je tu unikátní krajina. Strmé skalnaté svahy jsou porostlé velkým množstvím jehličnatých stromů. Cesta se vine skrze kopce a stále stoupá a stoupá a po chvíli čeká na všechny překvapení – velká náhorní plošina Omalos. Omalos je ve výšce cca 1020 metrů, průměr je asi 2,5 km a je opravdu téměř plně rovná. Kolem dokola jsou hory vysoké přes 2000 metrů. Dominantou viditelnou hned od příjezdu je Gingilos,oblíbené místo vyznavačů náročných horských treků. Před námi je Xyloskalo, výchozí bod pro cestu kaňonem / soutěskou Samaria, a po levé straně je masiv Lefka Ori. Cca 5 km od Omalosu je horská chata Kalergi. Chata je přímo na hraně obrovské kotliny svažující se do Samarie. Dále je pak Melindaoa a pak již Pachnes s výškou 2453 metrů.

Celkový dojem z náhorní planiny Omalos trochu kazí oblačnost. Sice je relativně jasno, ale vrchol Gingilosu je permanentně v oblacích. Neva, jinde mraky nejsou a tak vyrážíme po silnici k chatě Kalergi. Z počátku je cesta v pohodě, vede mezi kopečky, ale po chvíli se již zařezává do velmi prudké stěny. Na štěrkovém povrchu prokluzují kola i při zapnutém pohonu 4x4, do zatáček není vidět a to vše pár centimetrů nad několik stovek metrů hlubokou propastí (Kalergi je ve výšce 1680 metů). Uf. Po půl hodině náročné jízdy jsme tam. Je to tam nádherné, z vyhlídky u chaty se otevírá celá kotlina Samarie včetně vysokých hor okolo. Na Kalergi je málo vody a záchody a sprchy tam fungují jen přes noc. Přes den se chodí na kadibudku. Ovšem tato kadibudka je asi světový unikát. Je přidělaná na kolmé stěně padající až na dno soutěsky Samarie a výsernice je cca 1000 metrů hluboká. Mě připadá výhled dokonalý, Martina se tam poměrně dost bojí. Celá kadibudka totiž stojí ve vzduchu na dvou tyčích zaražených do stěny.

Rozhlížíme se po chatě a domlouváme se, že tam přespíme. Je to vysokohorská chata a vybavení tomu odpovídá. Malinké pokojíčky kam se vejde jen palanda a přístupová ulička nebo je tam velká společná místnost s cca 20ti lůžky. Jako společenská místnost slouží velká univerzální místnost s krbem a sedací soupravou a dalším vybavení typu “co se komu povedlo přitáhnout“.

Obědváme a vyrážíme k našemu cíli – vrcholu Melindaoa. Podle mapy má vést až pod vrchol cesta, tak uvidíme. Jedeme po cestě až kam se dá. Z počátku je cesta průjezdná normálně, poslední fáze od jakési odbočky dolů je prakticky nesjízdná. Jedeme s jeepem na hranici jeho možností. Bohužel, Kia Sportage je spíše silniční off road než plnohodnotný jeep a je to znát. Ale bez poškození auta se dostáváme až k poslední zatáčce, za kterou … he he … nic není. Cesta tam končí. Myslel jsem si, že jsme schopnosti auta dostali až na samou hranici. Nebylo tomu tak. Ještě se musím otočit. Holky raději vystupují a zkouším, jak moc jsem šikovný. Otočku na cestě jen o trochu širší, než naše auto, a v terénu, kdy povrch tvoří kameny velikosti od tenisového míčku až po fotbalový míč a to vše nad velmi hlubokým srázem odnesla ze všeho nejvíce spojka. Převodovka nemá redukci a jednička a zpátečka jsou na tento terén moc dlouhé. Zlatý Jimny.

Ale dílo se podařilo a my se vydáváme na cestu. Nikde žádné značení a tak jdeme po svahu nahoru do kopce. Orientace podle vrstevnic je v tomto případě poměrně přesná a strmým úbočím pomalu stoupáme k vrcholu. Po cca dvou hodinách chůze velmi náročným terénem, kdy se skály střídají se suťovým polem, vidíme konečně tu správnou cestu. Před námi je jen výstup posledním suťovým polem. Jenže za tu hodinu výstupu se opět přihnaly mraky a vrchol Melindaoa je v mlze. Tam nemá cenu se drápat, nic by nebylo vidět. Kromě toho nevíme, co dalšího se může přihnat. Podle toho, co jsme zažili dva dny před tím, by to také mohla být velice ošklivá zkušenost. O bouřku v horách u moře ve výšce 2000 metrů nestojíme. A tak se vracíme zpět. Rameno mne bolí čím dál více a tak nějak tuším, že dnešní tři hodiny Vikorky na zádech jsou asi tak maximum, co snesu. Chtěli jsme zůstat na Kalergi a druhý den jít na Gingilos. Jenže to je několika hodinová náročná túra a na to si už s mým ramenem netroufám. A kromě toho jsou nahoře stále mraky. Trochu znechucení nepodařeným výletem a celkovým vývojem našeho pobytu se rozhodujeme sjet k severnímu pobřeží a den strávit cachtáním někde na pláži.

Sjíždíme tedy znovu na severní pobřeží, tentokrát k turistické oblasti Platanias / Agia Marina. Jenže, je tu spousta luxusních hotelů a tam na nás koukají jak na špinavé homelesáky. No, trochu pravdu mají. Máme za sebou spoustu kilometrů, několikahodinový výstup v horách a celkově nejsme moc pozitivně naladěni. Po prvním vyhození to už raději ani nezkoušíme. Projíždíme podél pobřeží a hledáme priváty. A nikde nic. Nakonec nacházíme privát s jedním obtloustlým upoceným Řekem. Volno prý má, chce asi 35 euro. I když jsme unaveni, nabídku neakceptujeme. Je to tam nehezké a cena je předražená. Takže jedeme dál. A nikde nic. Projeli jsme i Agia Marinu a vyzkoušeli rezidence ve svahu nad střediskem. Nádherné luxusní vily, anglické trávníky, bazény… Zkouším už spíše ze zvědavosti jeden takový komplex luxusních bungalovů. Načančaná panička, tak okolo 50ti let, nóbl chování, mi představuje s koktejlem v ruce její nabídku, provádí mne kolem bazénů a anglických trávníků. Bavíme se oba. Ona je ráda, že má komu apartmán ukázat, já se bavím jejím výrazem, když jí říkám, že 100 euro je moc, že jsem ochoten dát 20.

No samozřejmě že nic. Stejně se nám tam nelíbilo. Zlaté kohoutky, luxusní bary a anglické trávníky nejsou pro nás. Pořád to kropí, takže dát si Mythos a někam si tam sednout pod strom stejně nejde. Mythos tam nemají (jo, takhle nějakou extra whisky nebo vzácné víno, to asi ano) a trávníky jsou mokré.

Takže jedeme dále. Končí Agia Marina, končí i den. Začíná se stmívat a my pořád nic. Za střediskem je jakási průmyslová čtvrť a na hlavní silnici jsme zahlédli cedulku Ilona Apartmens. Už nemáme co ztratit. Tedy myslím. Když to tam vidím, už si moc jist nejsem. Za průmyslovou čtvrtí se nalézá jakési místní ghetto. Ilona Apartmens je čtyřpatrová nudova podobná našemu činžáku, na ulici si hrají špinavé děti, celé je to takové zašlé. Asi jako některé části pražského Žižkova. V domě nikdo není, je tam zamčeno. Na rohu je něco jako minimarket. Před ním je zastřešená část se stoly a židle. Sedí zde několik staříků. Zkoušíme se zeptat na ubytování. Ok. Jeden z nich něco hlasitě zařve na celou ulici a nedalekého domu se ozve dopověď. Za chvíli vyleze Ilona, které to tam patří. K našemu překvapení je to sympatická mladá dívka. Je hodně světlá, má asi 180 cm, místní Řekyně to asi nebude. Vede nás do domu a ukazuje nám pokoj. Cena je v pohodě, dává nám klíčky a zase odchází. Prý je pak máme hodit do schránky. Dáváme si věci na pokoj a chceme se jít někam najíst. Tak nevím, proč nám dávala ty klíčky. Dveře nejdou zamknout. Spoléháme se na to, že místní opravdu nekradou, nejcennější věci bereme k sobě a dveře necháváme otevřené.

V průmyslové čtvrti toho opravdu moc není. Míjíme několik prodejen zemědělských potřeb a autosalonů, prohlížíme si prodejnu lodí, nějaké stavebniny, ale jídlo žádné. V přízemí okolních domů jsou nějaké manufaktury, jak procházíme okolo, vidíme vyšívací stroje, prádelny a další podobné provozovny. Nakonec se vracíme, bereme auto a kousek popojíždíme. Stavíme kdesi, dáváme si jídlo a okolo 23:00 se vracíme k ubytování. Ještě si kupuji v minimarketu předražené pivo a pak už jdeme spát.

Opravdu se nic neztratilo. Pokoj je čistý, vše funguje. Ubytování hezké a levné, jen kdyby to okolí bylo jiné. Pokoj má i balkon. Výhled je tam asi jako z pavlačového domu do vnitřních zahrad. Kůlny, provizorní příbytky a bordel. Z balkonu vidím otevřenými okny i do některých bytů. Připomíná to bordel na těch zahradách. Výzdoba částečně pornografie, částečně kulturisti, u bytu v protějším domě nás fascinuje kuchyně na balkoně. Část balkonu je chráněna igelitem a je tam vařič a kompletní kuchyňská výbava. A vše je děsně špinavé a mastné – nemyté příbory, sto let starý friťák, vše postříkané, pocákané a obalené zašlým tukem. Občas se někde někdo objeví, a i když jsem si to chtěl nafotit, nemám k tomu dost odvahy. Teď, když píši tento text, mne to docela mrzí, ale tenkrát jsme se tam opravdu docela bál. Pohybovat se zde s foťákem na krku nevypadá právě nejbezpečněji a někoho fotit už vůbec ne. Třeba se pletu, ale doufám, že už nebudu mít možnost si to někdy ověřit.

Po tomto zážitku a po předchozích dnech se rozhodujeme se na vše vykašlat a odjet k Theovi k Livanianě. Po cestě ještě navštěvujeme Chanii a její krásné historické centrum a přístav, ale před polednem jsme už u Thea.

Počasí se již umoudřilo a zátoka pod Livanianou nás vítá klidem a teplem. Zbytek dne si jen užíváme na pláži a v taverně. Sladké nicnedělání nám tentokrát vydrželo až do večera.

Jsme tam skoro sami, jen občas tam projde nějaký cestovatel, ale jinak klid. Theo má u pláže volně k půjčení několik mořských kajaků a tak jeden zkouším. Po chvíli si jízdu velmi oblíbím a vydávám se dále od břehu. Nejdříve jedu si jen kilometr podél pobřeží za západ k Marmara beach, kde ústí kaňon Aradena, ale pak se osměluji a vydávám se i dále od břehu. Jsem na takto malém plavidle tak daleko od břehu poprvé a zažívám jednu úžasnou věc – cca 600 – 700 metrů od břehu se mění charakter vln. U břehu jsou to krátké a relativně nízké vlny, takové ty jak v nich plaveme. Kajak poskakuje nahoru a dolů a je to sranda. Dále od břehu však tyto malé vlny zmizely a přešly v dlouhé a vysoké vlny, kdy prodleva mezi vrcholy byla třeba 10 sekund a rozdíl mezi vrcholem a dnem byl přes metr a půl. Nevypadá to moc, ale výsledek je ten, že na naprosto klidném moři pomalu klesáte a stoupáte a jednou máte nádherný výhled a jednou máte na každé straně vodní stěnu, přes kterou není nic vidět. Když se mi to stalo poprvé, téměř jsem propadl panice. Pak jsem si zvykl a opravdu si to užíval. Doporučuji všem, jen pozor na vítr. I když bylo bezvětří a moře klidné, hlásil jsem Martině kam jedu a za jak dlouho se vrátím.

Večer jsme si užili v taverně. Vlastně jsme si tam užívali po celou dobu pobytu. Theo má vlastní kozy a ovce a upravuje je ve své restauraci na nejrůznější způsoby. Jednou pečené, jindy je to jako omáčka, vždy je to však dobré. Po předcházejících trablech na nic nehledíme a jen si užíváme. V poledne maso, večer maso, pivo,víno… A výsledek na sebe nenechá dlouho čekat. Nálada se nám spravila a spát jdeme již s optimismem a očekávání radostí dalšího dne.

Nikdy bych nevěřil, že je to možné. Trávíme u Thea celý den, aniž bychom někam šli. Plácáme se na pláži, užíváme si jídla, jezdíme na kajaku, dojeli jsme znovu i na Marmaru a procházíme se po blízkém okolí. Obdivujeme stovky let staré olivovníky (prý až 3000 let) a fotíme si různé kytičky a broučky. A v zásadě jen lenošíme.

Tak, další den na lenošení už náladu nemáme a přemýšlíme, co půjdeme. Kousek od nás je Aradena a tak se ptáme na nejbližší cestu k ní. Po cestě se nám moc nechce. Je hrozně klikatá a bylo by to několikrát delší, než jít to rovnou. Ale místní nezklamou. Máme jít podle elektrických drátů až do Livaniany, tak ke kostelíčku a tam je odbočka. Na příjezdovou cestu se napojíme až skoro úplně nahoře.

Vyrážíme tedy podél vedení. Je 9:30, sluníčko již pálí a my se drápeme jižním svahem nahoru. Zpočátku to jde, ale po chvíli jdeme přímo kolmo na svah a ještě přitom překonáváme prastaré zídky a terasy. Nikde stín, jen bezvětří a žhnoucí okolí. Cesta ke kostelíku nám zabírá hodinu. Martina vypadá docela schváceně a tak tam chvíli odpočíváme. Livaniana je vybydlená vesnice, skoro nikdo zde již nežije. Jediná zajímavost je pohled zpět k pobřeží a nějaké úžasné modré bodláky s květy velikosti talíře. Cesta se zde rozdvojuje. Šipka se značením Aradena vede rovně dolů, doprava pak vede mezi ploty uzounká cestička bez značení. Podle rad ale víme, že pokud bychom se drželi značení a šli do Aradeny, tak bychom tam dorazili zhruba v půli kaňonu. A to nechceme. Chceme nahoru k mostu a sejít si to celé. Vydáváme se tedy uličkou mezi ploty a po chvíli již jdeme po hraně kaňonu. Po levé straně je Aradena a napravo máme jakousi skálu. A před námi jsou schody. Jsou vystavěné z části ve skále a údajně jsou také stovky let staré. Ty vycházíme a ocitáme se uprostřed svahu přímo na sluníčku a prakticky bez značení. I když je někde občas nějaký mužík či barva, jdeme prostě směrem nahoru mezi kameny a trnitými keříky. To nám zabralo dalších 50 minut. Martině začíná být z přehřátí špatně, ale cesta zpět není. Sice pije hodně, ale odmítá se vodou i chladit. Než skoro omdlí a zvrací, tak ji přemluvím a kousek účesu obětuje a po navlhčení zátylku a omytí obličeje se situace o dost zlepší. Během necelých dvou hodin jsme na této rozpálené stráni nastoupali asi 650 výškových metrů. Ještě jdeme asi 3,5km po asfaltové cestě a nakonec se úspěšně dostáváme k mostu. Poslední 3 kilometry byly po rovině či z kopce, takže jsme relativně odpočinutí. Jen se napijeme a hurá dolů. Nejdříve se ale musí projít vesničkou Aradena. Je to jako vesnice duchů. Kdysi asi prosperující oblast je dnes opuštěná a domy tam jsou polorozpadlé a nikdo tam nebydlí. Některá obydlí jsou zachovalá a mají třeba ještě i okenice, některé jsou ale totálně rozpadlé, beze střech, spadlé zdi… V noci bych tam jít nechtěl.

Cesta Aradenou začíná sestupem po staré cestě, která dříve sloužila pro přechod kaňonu. A zbytek cesty se jde dnem. První polovina je naprosto v pohodě, spíše taková procházka. V půli Aradeny je postavená nová cesta, kterou se nahradil jeden obtížný, ale velmi zajímavý úsek. Původní cesta je stále průchozí, ale už je poměrně riskantní. Některá části je potřeba slézt po laně či po žebříku, ale od té doby, co je postavený výše zmíněný “obchvat“ , je toto vybavení neudržované. A spoléhat se nad 10 metrů hlubokou dírou mezi obrovskými balvany na zpuchřelý provaz není zrovna ideální.

Ale jdeme dál. Fyzicky náročné pasáže začínají až ve spodní třetině. Jsou zde velké kameny a občas je potřeba některé pasáže slézt i za pomoci rukou. Ale nic náročného to není a za dvě hodiny jsme na pláži Marmara. Celé to jde stihnout podstatně rychleji, ale s Viktorkou na zádech nechci riskovat a některé části kaňonu scházíme asi opatrněji, než by bylo potřeba.

U Marmary ještě fotím okolí. Celá oblast vypadá, jako kdyby tam někdo vysypal ohromné množství velkých mramorových kamenů. Bílé kameny kontrastují s modrou oblohou a téměř oslňují. Pláž jako taková je asi jen 30 metrů široká, avšak ve východní části jsou mramorové kameny tvořící pobřeží vyhlazeny úplně do hladka a je možné na nich ležet a slunit se.

U pláže je jedna maličká taverna. Zpět to máme již kousek, cca 1 kilometr podél pobřeží. Jediná zajímavost na této cestě je asi 100 metrů cesty, která je nějakým záhadným způsobem přilepená na kolmou skalní stěnu. Vše dobře dopadá a před 15:30 jsme zpět u Thea. Zbytek večera trávíme koupáním a dobrým jídlem.

Ráno si trochu přispíme. Vstáváme až okolo 9:00. Dalším bodem je kaňon Rouwas a les (Rowas Forest) nahoře nad kaňonem. Ale to vypadá jako celodenní záležitost, takže dnes je v plánu jen přejezd do výchozího místa, případně trochu projedeme jižní podhůří pohoří Psiloritis. Dopoledne se tedy ještě cachtáme na pláži a kajakujeme, okolo poledního vyrážíme na cestu. Jedeme v klídku, kocháme se pohledem na krajinu, kde malé obláčky úžasně doplňují scenérii 2456 metrů vysokých hor.

Cca za hodinu jsme v Plakiasu, kde vysazujeme jednoho známého od Thea a pokračujeme dále. Nejedeme však po hlavní silnici vedoucí k Tymbaki a Mires, odkud by to bylo k Zarosu nejrychlejší, ale přejíždíme k Agia Paraskevi a pak jedeme okolo Platanosu, Lochrie a Kamares. Těšíme se nádherným výhledem na nížinu Messara po pravé straně a masiv pohoří Psiloritis po straně levé a částečně před námi. U Kamares jsou velmi známé jeskyně, ale musí se k nim poměrně daleko pěšky a na to dnes nemáme ani chuť ani síly. Zato ale celou oblast projíždíme skrz na skrz a užíváme si romantiky dobových vesniček. Na jednom strmém kopečku vidíme zbytky jakési pevnosti. Výška 365 metrů nad terénem není nijak uchvacující, ale v relativně rovné krajině trčí tento kopec jako hora viditelná odkudkoliv z okolí. Vydáváme se tedy prozkoumat i tuto zříceninu. Cesta k vrcholku vede ze silničky mezi Grigoria a Makarikari a určitě to stojí za to. Ze zříceniny sice zbyly jen obvodové zdi a jedna či dvě místnosti sloužící jako útulek pro místní mládež či bezdomovce, ale výhled odsud je opravdu nádherný. Máme před sebou celou oblast Messarské nížiny jak na dlani. Vzadu vlevo je Kofinas, před námi se táhne celé pohoří Asterousia a napravo je pak delta celé nížiny zakončená pláží Kommos. Úžasné. Ale jedeme dále. Zbytek cesty už známe a za chvíli jsme v Zarosu. A jdeme na jisto k našemu známému do ubytování Haraklia. A poznává nás. S úsměvem nám dává ten samý apartmán jako minule. Než stačíme vynosit věci, Viktorka se zatím seznámí s nějakými dětmi na ulici a hraje si s nimi. Vztah místních k dětem je opravdu přátelský – maminka a babička místních dětí zvou Viktorku k nim a dostává tam zamrzlinu a další dobroty. Zbytek večera pak trávíme posezením na vnitřní zahradě a pozorováním nejrůznějších živočichů –po stromech a zdech lezou rosničky, jsou zde šneci a spousta ještěrek.

Ráno v klidu vstáváme až okolo 8:00. Po vydatné snídani, kterou starý pán vždy připravuje, se nemůžeme ani hnout. Párky, ovoce, spousta melounu, chléb, máslo, medy a marmelády, neuvěřitelně sytá kaše a pití všeho druhu. Ještě nikdy jsme tu snad nesnědli vše. Ale snídaně vytváří dobrý základ a pak budeme jíst asi až večer.

Popojíždíme kousek autem, výchozí bod pro dnešní den je u umělé vodní nádrže v horní části Zarosu. Tato oblast je proslavená svojí čistou vodou a pěstováním ryb. Voda se tu stáčí a jako balená v PET lahvích se prodává po celém Řecku. A po celé Krétě jsou pak známí pstruzi ze Zarosu. Kromě klasických taveren je zde i spousta rybáren a rybích restaurací, kde připravují právě místní pstruhy. I když nebudete chtít ze Zarosu nikam chodit, jako zajímavost za shlédnutí to stojí. Jsou zde i děstká hřiště, takže místo je vhodné i pro rodiny s dětmi.

Cesta začíná klasicky - hned na prvním téčku není značení. Vylezli jsme po jakýchsi schodech v řídkém borovicovém lesíku a teď nevíme, kam dále. Doleva nebo doprava? Vítězí doleva. Chvilku jdeme po vrstevnici a po cca 500 metrech se dostáváme k brance. Procházíme ji, zase za sebou zavíráme a asi jsme správně. Je zde suché koryto asi nějaké horské říčky. Cesta se zde rozděluje do několika směrů a všechny stezky se pak ztrácejí úplně. Vydáváme se tedy korytem nahoru, respektive jdeme střídavě korytem a svahem po pravé straně. Pokračování rovně se nám moc nezdá, neb vede k nově postavenému obrovskému kostelu. Stavbu velmi obdivuji. I když po architektonické stránce ničím nevyniká, obdivuji schopnost Řeků v jejich práci s betonem. Celá ohromná stavba je odlitá z betonu jako jeden kus.

Jdeme lesíkem a křovím a místy prolézáme špatně schůdné koryto potoka. Občas jsou tam rozestavěni mužíci, takže asi jdeme dobře. Po cca 15ti minutách si všímáme jakéhosi sportovního páru, který jde ve svahu po levé straně asi o 30 metrů výše. I když jdeme správně, nejdeme nejjednodušeji. Normální cesta byla přejít koryto a dát se doprava teprve za ním. No nic, už je to jedno. Za dalších asi deset minut se totiž cesty slučují a jdeme s tímto párem prakticky pohromadě. A ani nám ani jim se to nelíbí. Nikde nikdo, je zde krásná příroda, před námi hory a my se tu musíme sejít zrovna s někým. Pár zrychluje a snaží se nám odejít. Jenže jejich zrychlení odpovídá naší normální chůzi. A začíná opravdu zábavná cesta kaňonem. Paní by klidně bývala zpomalila, ale pán se cítí očividně uražen tím, že by ho měl předejít někdo plně naloženou krosnou a dítětem na zádech. A tak žene paní co to dá. My si dáváme pití a upravujeme krosnu a tak nám rychle mizí.

Tento kaňon by se dal rozdělit na několik samostatných částí. Spodní část vede svahem po pravé straně koryta a připomíná nám něco jako japonskou zahradu nebo nějakou skalku. Prudký svah je tvořen velkými ostrými kameny a skalnatými výčnělky, občas je někde ostrůvek stromků a keřů a prakticky všude jsou zelené kytky. Některé jsou nakvetlé a vypadá to hrozně hezky. Svah je tak prudký, že místy jsou místo cesty schody nebo dřevěné lávky. Jde se zde celkem dobře, schody nám potíže nedělají a během 15ti minut doháníme výše zmíněný pár. Oba supí po schodech, jsou celí rudí, ale nezpomalí. S dovolením je předcházíme a vesele jim mizíme. Po chvíli tento typ cesty končí a začíná část druhá. Opět křížíme koryto a přecházíme ho na druhou stranu. Cesta se stáčí kousek zpět, asi 200 metrů, a pak vede znovu nahoru v původním směru. V místě přechodu přes koryto je skalní převis a pod ním improvizované kozí chlívky. Ale hlavně je zde stín. Na chvilku zastavíme, napijeme se, pokocháme a vyrážíme dál. V tu chvíli nás ovšem opět předbíhá onen pár. No nic. Jdeme za nimi. Výše zmíněné esíčko je poměrně prudké a pár desítek metrů je tam písek na velmi prudké skále, takže to dost podkluzuje. Zde jsme pár dohnali a v první vhodné zatáčce ho o dost vyšší rychlostí opět předbíháme. Krajina se zde změnila a tentokrát se jde po jižní stráni, kde je jen světlá skála a občas nějaká ta rozložitá borovice. Je tu nádherný výhled, protože za námi a po pravé straně (podle toho, jak se cesta zrovna po svahu točí) je celé obrovské údolí s vesnicí Zaros a nížinou Messara. To trvá ovšem jen asi deset minut a jsme v úzké rokli obklopené vysokými kolmými stěnami. Chvíli se jde mimo koryto a čím dál častěji jsou zde vytesané nebo dřevěné schody. Je zde plno stromů a omamná vůně borovic. Místy není skrze stromy vidět z kaňonu. Kameny se zvětšují a po chvíli se již vlastně jen kličkuje mezi kameny od velikost fotbalového míče až po auto. Celé je to o to pikantnější, že i ty největší kameny jsou omlácené ze všech stran a vypadají jakoby jen tak ledabyle poházené, respektive vysypané do koryta. Několikrát překračujeme koryto a prakticky vždy je to po dřevěných můstkách nebo jsou zde opřené žebříky, respektive dřevěné desky s vodorovnými zarážkami.

Tímto terénem jdeme asi 30 minut. A pak začíná část další – les. Cesta se zde vine relativně nenáročným terénem, ze všeho nejvíce připomíná klasickou lesní cestu v našich lesích, jen ty stromy a barvy jsou zde jiné. Vzrostlé stromy mají koruny nahoře propletené a my jdeme jakýmsi tunelem. Na Krétu opravdu nezvyk. Na jednom místě je jakési kamenné posezení. Velké, úplně rovné kameny, jsou uspořádané do několika kruhů s jedním středem, takže to slouží jako lavičky i stůl. Místo je příjemně zastíněné, stromy šumí a my se rozhodujeme si zde chviličku odpočinout. Rameno mne bolí čím dál více a tak ho potřebuji trochu odlehčit. Dáváme si malou svačinku, trochu vody a chystáme se dále. Zdravíme známý pár, co nás zatím dohnal a pokračujeme svižně dále. Po 15 minutách je opět předbíháme. No nic. Po chvíli narážíme na vodu. Koryto již přestalo být tak divoké a místy se v něm objevují tůňky s čistou vodou. A jak tak jdeme dále, voda v potoce za chvíli radostně teče a bublá. Jsme skoro na konci cesty. Ještě pár zatáček a jsme na místě. Před námi se otevírá velká plocha s velmi velkými a pravděpodobně i velmi starými listnatými stromy. Tak obrovské kmeny a koruny jsme na Krétě ještě neviděli. Panorama pak dotváří vysoké hory v pozadí. Nádhera.

Místo se jmenuje Rouwas Forest a je to přírodní rezervace. Vše je hezky upraveno a opraveno. Zatímco jsme si odpočinuli, náš pár dorazil také. Zatímco jedí a odpočívají, tak brouzdáme po okolí. Je zde kaplička s velmi bohatou vnitřní výbavou a také jakýsi objekt, možná někdy sloužící místním jako zázemí při piknicích, které se zde očividně pravidelně pořádají. Objekt je otevřen a uvnitř nacházím místo pro spaní a kuchyňku vybavenou pitím a základním jídlem. Nějaké pivo, džus, chleba… prostě vše pro nouzové přespání. Zase po sobě zavíráme a vydáváme se na cestu dolů. Shodou okolností tak činí i náš pár.

Dolů jdeme jen s jednou zastávkou a tak nám poslední předcházení vychází až na spodní část kaňonu. A tam mi to nedá a pokouším se s nimi navázat konverzaci. Hm. Nemluví s námi. Tak nic. Za dalších pár minut jsme u auta. Celé nám to i prohlídkou lesa nahoře zabralo 4 hodiny. Čekali jsme náročnější cestu a tak nevíme, co s časem. A kromě toho také nevíme, co dál celkově. Původní plán byl začít na východě a postupně dojet na západ. Jenže na východě jsme již byli a na západě, kde jsme chtěli skončit, také. Viktorka je celou dobu hrozně hodná a statečná (třeba ve chvílích, kdy jsem ji musel do krosničky přivázat aby nevypadla, protože chvílemi byl náklon takový, že byla hlavou dolů), tak proč pro ni něco neudělat? Vyhlašujeme tedy “Pátrání po myši“ a rozhodujeme se vrátit zpět do Lendasu.

Rouwas nám zabral jen dopoledne. Původně jsme počítali s tím, že to bude na celý den. Máme tedy půlden k dobru. Vracíme se cestou podobnou té, po které jsme přijeli do Zarosu. Projíždíme malé vesničky v podhůří pohoří Psiloritis a užíváme si klidu a správné řecké atmosféry. V malých vesničkách je život ještě původní. Sice zde můžeme vidět i novostavby, ale původní stavby, ať už třeba domky či kostelíčky, zde stále jsou. Život zde jako by se zastavil a jen občas ospale popojde kousek dopředu.

Po nějaké době dojíždíme k hlavní silnici spojující spodem Heraklion a Rethymnon. Zde už to opět známe. Jedeme okolo Gortysu a dále po naprosto rovné nížině Messara směrem na jih. Míjíme pár vesniček a jsme opět u kopců, znovu je to pohoří Asterousia. Správnou cestu, která vede do Lendasu, jsem již absolvoval mnohokrát. Poprvé to bylo před několika lety na motorce. Zde jsem také kdysi viděl poprvé moře na Krétě. Pořád samá zatáčka a vnitrozemí, kopce a náročná jízda. A najednou jsme se přehoupli přes kopec a před námi se hluboko dole objevilo jižní pobřeží a překrásné moře. Úchvatný pohled. Malebné bílé vesničky, jako třeba Krotos, svítí na úbočí vysokých kopců, okolo nádherná scenérie, ovce, děda na oslu …

Jenže tentokrát jsme měli chuť vyzkoušet nějakou novou cestu. Do Lendasu se dá dojet i přes již zmíněný Krotos, to se tam pak přijede po prašné cestě od východu, ale tu cestu už také dobře známe. Bereme si tedy mapu a hledáme, kudy kam. V Miamou nacházíme jakousi odbočku vedoucí rovně dolů až k Lendasu. Tak proč ji nezkusit? V Miamou chviličku hledáme, protože tam žádná cesta není. Jediné, co jsme našli, byl prudký betonový sráz mizící v nějakém křoví. Že by to bylo ono? Proč to nezkusit. Pomaličku se spouštíme po betonu, pak se chvíli kloužeme po prachu a pak se dereme nějakou cestou. Nakonec to dobře dopadlo. Cesta je relativně slušná, vše je v pohodě.

Tedy až do první zatáčky. Tam se před námi otevírá ohromné údolí a naše cesta jednak vede po nezpevněném svahu a je čím dál horší a jednak se opět ztrácí ve změti jiných cest. Alespoň si zase užijeme. Krokem sjíždíme prudký svah a říkáme si, že po asfaltce bychom tam již dávno byli. Nakonec asfaltku vidíme se klikatit hluboko pod námi. Po pěti kilometrech a 40ti minutách se těsně před Lendasem napojujeme na onu asfaltku a za pár minut jsme v Lendasu. Naše první cesta vede do taverny, kde jsme před tím jedli. Pán i paní jsou velmi ochotní a milí, ale nechápou ani slovo z toho, co se jim snažíme říci. Když o tom tak zpětně přemýšlím, tak nevím, zda nerozuměli nebo rozumět nechtěli. Přišli jim cizí lidi do taverny a ptali se jich, zda tam neviděli a nenašli myš. Hmmm. …

No nic, se smutnou Viktorkou jedeme do taverny Lutra za Nikou. Nika vyšla, celá usměvavá a moc nás vítala. Pak si odskočila a když se vrátila, nesla Viktorce její ztracenou myšku. To bylo radosti.

Podvečer trávíme na jedné z nejkrásnějších pláží, které na Krétě známe. Nemá jméno, je asi jen 20 metrů dlouhá, ale kdo o ní neví, ten se tam nedostane. Je kolem dokola obklopená skálou a i cesta je tam spíše lezecký výkon. Večer nám Nika upekla výborné maso, chvíli jsme ještě pojedli a popili a plně spokojení s dnešním dnem jsme šli spát.

Další den je spíše odpočinkový. Chceme si projet další místa, kde jsme sice již byli, ale jeli jsme tam jinou cestou. No a když už jsme tu, chceme znovu vystoupit na Kofinas. Jedeme na východ k pláži Tripiti, projíždíme úžasnou skalní branou, kterou popisuji v cestopise z loňska, a tam se dáváme doprava. No a je to tu. Opět bloudíme. A opět nacházíme nádherné cesty. I když jsme správnou cestu někde minuli, tak nevadí. Jedeme po hraně jakési rokle se skoro kolmými stěnami. Rokle je relativně úzká a na druhé straně má velmi impozantní skalní masiv. Je to úžasný pocit. Na jedné straně vnitřnosti svírá strach, na straně druhé se dech tají nad krásou cesty a tohoto místa. Za chvíli ovšem jsme na druhé straně pohoří. A tam vůbec být nemáme, když jsme chtěli jet po hřebeni. Jedeme tedy úbočím hor a snažíme se alespoň držet směr na východ. Po chvíli sjíždíme z prašné cesty a jsme na asfaltce. Trochu udiveně dorážíme do první vesnice a snažíme se najít naši polohu. Jsme v Koumase. A potřebujeme úplně někam jinam. Nezbývá, než po asfaltce vyjet zpět vysoko do hor. Na druhou stranu se nám daří plnit náš cíl poznat nová místa na 100%. Dojeli jsme do Ano Kapetaniany a to po jediné cestě, kterou jsme ještě neměli projetou. Kapetaniana je nádherná, avšak napůl opuštěná vesnička. Směrem od západu jsou vidět na mírném kopečku zachovalé domky, několik prašných cest za vesnicí a hlavně to, proč jsme sem přijeli – skalní masiv nejvyššího vrcholu oblasti – Kofinas.

Projíždíme okolo Kapetaniany, parkujeme pod Kofinasem a jdeme nahoru. Cesta nahoru je jako procházka, trvá to cca 20 minut a je tam nádherný výhled na celé jižní pobřeží od Lendasu až po Tsoutsouros. Pobřeží je velmi členité a v kopcích jsou vidět cestičky vypadající jako plazící se had. I když, had by se asi nikdy tolik nekroutil. Loni jsme byli dole u Moni Koudouma, letos se chceme jet podívat do Tris Ekklisies. Je to vesnička na pobřeží kousek východně od Koudoumy. Už dříve jsem na netu viděl fotky, ale kam se hrabou na cestu jako takovou. Nahoře začíná ve výšce cca 800 metrů a vede prudkým svahem spadajícím až dolů k moři. Vlastně je to jen vykutaná cesta ve skále, která je udělaná stylem 100 metrů rovinka šikmo dolů, pak vracečka o 180 stupňů, 100 metrů rovně, vracečka o 180 stupňů … A celé se to opakuje třeba 20x. V zatáčkách jsou vyjeté hluboké koleje a není do nich vidět. Ať směrem nahoru nebo dolů, vždy je vidět jen začátek, nájezd. No a teprve uprostřed zatáčky, kdy se s tím již nedá nic dělat, vás překvapí výjezd. Díry, koleje, obrovské kameny. Už jsme toho najezdili na Krétě tolik, že to není ani příjemné, ani zajímavé, ale jen a jen únavné. Na pěti kilometrech je 25 vraceček o 180 stupňů. Zkouším to vyfotit, ale svah je tak prudký, že ze silničky pod námi je vidět vždy jen kousek. Ale po třiceti minutách jsme v Tris Ekklisies a za dalších deset minut sedíme v jediné taverničce, která tam je. A i ta jedna je dost zvláštní. Turisty zde prakticky neznají, jsou zde jen místní rybáři. A tavernička je jen pro ně. Prostředí a okolí není zrovna to nejkrásnější, které známe, ale zase nic hrozného. Taverna je velmi zajímavá. Je v rybářském stylu, všude samá ryba či rybářské náčiní, u stropu visel krokodýl a na baru stála klec s papouškem. Na stěně dlouhatánský nápojový lístek. A co nás zarazilo nejvíce, byly ceny. Nikde jinde jsme je neviděli takto nízké. Dáváme si dvakrát dvojitou řeckou kávu a Viktorce kupujeme nějakou zmrzlinu od Algidy a platíme 2,5 euro. Pro jistotu se ptám, zda opravdu počítal vše a zda to je správně a on jen udiveně přikyvuje, že ano. Minimálně kvůli této taverničce místo stojí za návštěvu. Jinak pláž je směs písku a malých oblázků a táhne se po celé délce střediska. Na pohled je to hezké, na koupání asi také, ale po celé délce vesnice se táhnou ve svahu novější či starší domy, takže na deku a slunění to moc není. Chvilku se ještě kocháme a pak si jdeme prohlídnout reálnou rybářskou vesničku, která není pro turisty. No, žít bychom zde nechtěli. Některé domy jsou nové, většina je však opravdu stará a polorozpadlá. Vše je podřízeno účelu, takže navijáky na lodě, malinký lodní servis přímo u vody u hlavního výjezdu na pláž, jeden zavřený minimarket (bez jakékoliv výzdoby či sortimentu) a sem tam náklaďák či traktor.

O 40 minut později jsme znovu na hřebeni. Máme hezký čas a tak přemýšlíme, co teď. A zkoušíme se vydat ještě k jednomu středisku dole na pobřeží. Přímo pod Kofinasem je Moni Koudouma, na východ pak Tris Ekklisies a na západ pak Agios Ioanis. Tam jsme ještě nebyli, tak to zkoušíme. Nechci říci, že to byl promarněný čas, ale cesta byla stejně únavná, jako k Tris Ekklisies, ale v Agios Ioanis není vůbec nic. Ani lidi jsme tam neviděli. Opuštěné to nebylo, ale nikde nikdo. Jsou zde nové domy, některé nově postavené a celkem luxusní, ale to je vše. Půl hodiny dolů, tam podívat a půl hodiny nahoru. Toť vše. Neodporučuji.

Další hodinu a půl jedeme po hřebeni zpět k Lendasu. Sice to tu již známe, ale stále nás tato oblast překvapuje a ohromuje scenériemi, které se před námi průběžně otevírají.

Večer se pak koupeme na naší oblíbené pláži a opět trávíme večer s Nikou. Do pozdní noci nám vypráví příběhy spojené s některými místy v okolí. Nejvíce nás zaujímá příběh spojený s kostelíčkem ve skalní jeskyni kousek nad Lutrou po cestě směrem na Krotos a rozhodujeme se, že další den toto místo navštívíme.

Ráno se loučíme s Nikou a vyrážíme ke kostlíčku. Okolí kostelíčku je hezky upravené s novými chodníčky a kamennou dlažbou. Vnitřek je však skála bez úprav. V malé štěrbině mezi skalami je pak zvon. Místo je zajímavé, ale oproti jiným kostelíčkům ve skále působí poněkud moderně. Na druhou stranu, toto je jedno z nejvýznačnějších míst pro Lendas a Krotos, takže péče je pochopitelná. Asi je něco jiného, když se zde lidé pravidelně scházejí, než když místo navštíví jednou za čas nějaký horal po několika hodinách chůze.

Zbytek dopoledne jen projíždíme přes podhorské vesničky směrem na východ a přemýšlíme, co dál. Nevíme. Nakonec se rozhodujeme se zastavit na další naší oblíbené pláži. Je spíše turistická, ale přesto klidná. Pláž je u Istronu kousek za Agios Nikolaos. Je zde hezký výhled na okolní kopce, skoro nikdo zde nebývá a je tu příjemný vstup do vodu. Na pláži i ve vodě je spíše písek, maximálně směs písku a oblázků a kousek od nás do moře ústí i malý potok. Přes pláž v letním období nevede, tolik vody tu není, ale prakticky stále je tu malý rybníček, ve kterém se dají pozorovat želvy. Vstup do vody je pozvolný tak akorát. Jde kousek jít a zároveň se i hezky plave. Doporučuji i rodinám s dětmi.

Chvilku se koupeme a opět přemýšlíme, co dále. Chtěli jsme se podívat do Agios Nikoalos, ale stále nemáme ubytování. Nejlepší řešení bývají ty nejjednodušší. Kousek od vjezdu k pláži je několik domků. Klepu hned u prvního a ptám se na ubytování. Paní má zítra sice někdo přijet, ale dnes má volno. Takže nás klidně ubytuje. Paní i její příbytek vypadají hrozně. Obtloustlá domácí paní v županu a s trvalou na hlavě, její příbytek jak takové ty byty v karavanech ze starých amerických filmů. No ale spát někde musíme, takže se jdeme podívat, co nám nabízí. Hned, jak vejdeme do vchodových dveří v prvním patře, téměř oněmíme úžasem. Nádherně zařízený třípokojový byt s halou/kuchyní a terasou. Za 25 euro je nám to vše k dispozici. Dáme paní peníze, ona mávne rukou a odejde. Umyjeme se, najíme a za 20 minut jsme v Agios Nikolaos. Daří se nám parkovat přímo nahoře na kopci nad jezerem. Chvilku se procházíme po městě, shlédneme hlavní třídu, u kávy pozorujeme ruch na jakémsi kruhovém objezdu a v půl deváté jsme opět na terase našeho apartmánu. Na terase pak něco pojíme, popijeme a jdeme spát.

Ráno se budíme celkem brzy a hned nás jako první napadá, že bychom toho mohli využít k chycení lodi na Chrisi. Jsme cca 30 minut od Ierapetry, průjezd městem i přístav známe, takže jen v rychlosti zabalíme a v 9:00 jsme již u lodi. Parkoviště je doposud ještě prázdné, takže odpadá problém kde nechat auto a v 9:30 jsme již na lodi. Platba lístků byla celkem zajímavá. Nikde nemají ceník a ani není poznat, jaké lístky jsou na jakou loď. Nějaká paní tam pobíhá s kasírkou a lístky, tak jí říkáme, že jsme dva dospělí a jedno dítě. Místo ceny přišla otázka. „Odkud jste“ zeptala se. Pravdivě odpovídáme, že Praha, Česko. Usmívá se. Á, Češi, a sděluje nám cenu 10 euro za všechno.

Po zaplacení lístků se snažíme dostat na loď a vybrat si nějaké hezké místo. Ale je to zbytečné. Místo je všude, sednout si můžeme, kam chceme. V 9:45 se loď vydává na cestu. Koukáme, kde jsou všichni ti lidé, co nastupovali s námi a které teď nikde nevidíme. Jdeme se tedy projít po lodi a zjišťujeme, že se tam smí prakticky kamkoliv. Dokonce i kapitán otevřel dveře na můstku, skrze který jde projít až na přední část přímo před kapitánova okna. Kapitán sebejistě točí kormidlem sem a tam a loď jede přímo k cíli – ostrovu Chrissi.

Přístav je však z druhé strany, zhruba uprostřed ve východní třetině na jižní na straně, tedy straně od Kréty. Přijíždí se tam z pohledu lodě zleva a musí se projet mezi Chrissi a malým sousedícím ostrůvkem Mikronisi. I když mají lodě jet postupně, jedou prakticky vedle sebe. V přístavu je první ta druhá loď. Je tam jedno kotviště a celé je to vyřešeno tak, že zakotví jedna loď, tu přiváží a k této lodi zakotví loď druhá. Z té pak lidi vystupují přes loď první. Trochu to zdržuje, ale za pár minut jsme venku. Přímo u kotviště je jedna jediná taverna a to je vše. Na východ od kotviště se táhne pláž, ale je přímo na dohled od kotvících lodí, takže nic moc. Také zde skoro nikdo nezůstává. A také to není to, proč sem lidé přijíždějí. Pláž s růžovým pískem z milionů malinkých mušliček je na druhé straně ostrova. Jdou tam všichni, tak my ne. Hned u přístavu zatáčíme doleva a jdeme po jakési prašné cestě směrem na západ. A jakmile ztratíme z dohledu a doslechu lodě, jsme jak v jiném světě. Ze všeho nejvíce to připomíná africkou savanu nebo step. Vzduch se ani nehne, hrobové ticho narušuje jen občasná cikáda a krajina je téměř úplně rovná a je to kombinace trávy a keřů a z toho občas trčí nějaký ten strom. A to se táhne až do dáli k horizontu. Cesta pískem se mírně klikatí a za chvilku nás přivádí k moři. Je to taková malá zátoka, nikde nikdo, jen na druhé straně má obydlí jakýsi poustevník. Rozhodujeme se tu chvíli zůstat a vykoupat se. Pobřeží je skalnaté, ale část zátoky je tvořena i hrubým pískem se spoustou malých mušliček. Holky si hrají na břehu, já se kousek potápím. A po pár minutách narážím na velkou mořskou jehlici. Je asi metr nade dnem malé prolákliny s trávou. A stojí na místě a jak tak plavu k ní, tak je stále otočena ke mně. Může mít tak metr. Chci si ji prohlédnout blíže a plavu až k ní. Asi se jí to nelíbí. Když jsem připlaval blíže, rozplavala se proti mně. V přírodě mám jednu velmi jednoduchou poučku – Může li něco utéci, ale neuteče to, je bezpečnější to nechat na pokoji. Obloukem se tedy rybě vyhýbám a plavu zpět.

Ještě chvíli se sluníme a vracíme se zpět. Ještě tedy tu hlavní atrakci. Cesta z přístavu na druhou stranu ostrova je unikátní sama o sobě. Na pláž je to asi 500 metrů a je to opravdu unikátní cesta. Vede skrze 2-3 metry vysoké duny z bílého písku porostlého prastarými stromy. Zkroucené kmeny, větve a kořeny lemují celou cestu a chvílemi si připadáte jak v jiném světě. Hlavně když necháte lidi odejít a jste tam pak sami. Cesta tam nevede jen jedna jediná, ale je to spíše takové malé bludiště cestiček skrze duny. Opravdu nádherné. Na konci pak čeká široký záliv s růžovým pískem a kilometr dlouhou pláží. Při bližším pohledu zjistíte, že písek není klasický písek, ale malinké, cca 0,5 – 2 milimetry velké mušličky. Někteří je sbírají a dělají z nich různé ozdobné náramky, náhrdelníky a jiné ozdobné předměty.

Na pláži je malý plážový bar v karibském stylu. Konstrukce je ze dřeva, střecha z palmových listů. To samé občasné slunečníky na pláži. Není jich zde však mnoho, není pro koho. Počet lidí je limitován kapacitou lodí a tak celé oblast působí velmi klidně a pohodově. Lidé jsou rovnoměrně rozptýleni po pláži i po ostrově a nepůsobí nijak rušivě. Kdo chce, může být poblíž baru, kdo hledá klid a ticho, svoji část pláže si zde také najde. Ve východní části ostrova je nejvyšší místo – kopec Kefala. Chceme se tam podívat, ale Viktorce se moc chodit nechce a krosnu zde nemám. Domlouváme se tedy, že se vystřídáme. Nejdříve se tam zajdu podívat já a Martina bude s Viktorkou na pláži. Až se vrátím, půjde Martina.

Vyrážím tedy směrem na východ. Je to kousíček, na vrchol je to asi 700 metrů, výška vrcholu je asi 30 metrů. Cesta však vede holým kamenitým územím, jen občas tu jsou ostrůvky křovin. Cesta nahoru zabírá cca 15 minut. Nahoře je jakási maličká stavba. Část kamenná, část dřevěná. Možná, že je zde v sezoně občerstvení nebo něco takového. Teď to však vypadá jak útulek pro bezdomovce. Výhled na ostrov je zde však překrásný – na západ je vidět přes celý ostrov až skoro na konec, růžová pláž je jak na dlani, dole pod kopcem je vidět rozeklané pobřeží a tříštící se vlny.

Chvilku se kochám a zase jdu zpět. Po pravé straně moře a pláž, po levé zvedající se duny a staré stromy. A nikde nikdo. Nádherná idylka. A už vidím holky. Viki si hraje na písku, Martina tam jen tak sedí. A tváří se děsně naštvaně. Nejdříve mi není jasné proč, tak dlouho jsem pryč nebyl. Když přijdu blíže, tak to vidím. Není to naštvání, ale bolest. Martina má nohu celou od krve. V moři šlápla na nějakou rozbitou mušli a rozřízla si nohu. A dost hluboko. Vracím se tedy k baru a ptám se na lékárničku. Nemají, prý se mám zeptat v taverně u kotviště lodí. Bohužel, s tím jsem nějak nepočítal a nemám boty. Ale vracet se zpět k holkám se mi nechce a tak vyrážím bez nich. Jen v plavkách a kloboučku. Prvních pár metrů skrze duny jde, je tam místy stín. Druhá polovina cesty je však na sluníčku a s tmavým pískem, kamínky a občas trnitými keříky, které jsou napůl zapadané pískem a většinou na ně přijdu tak, že na ně šlápnu. Ale daří se mi dorazit do taverny. Chvilku si uvnitř na podlaze chladím chodidla a pak prosím o lékárničku. Moc času totiž nemám. Loď v 16:00 odjíždí a už je skoro 15:00. Takže zase letím zpět. Asi lidem musím připadat jako blázen. Běžím tak rychle, jak jen to jde. Rozpálená země to jinak nedovoluje, každá chvilička, po kterou se dotýkám země, je utrpením.

Za chvilku jsem zpět u Martiny. Rána byla opravdu hluboká, asi 3 cm dlouhá. Trochu ji čistím, roztahuji, desinfikuji a zase dávám k sobě a přelepuji. O moc víc dělat nejde. Snad přelepení vydrží, protože chodit Martina musí a písek v písečných dunách prostě do trekových sandálů napadá. Je půl čtvrté a my se musíme vydat zpět. Za minulou cestu mi chodidla naprosto znecitlivěla. Teď si boty také neberu a jen si užívám chůzi po kamenech, rozpáleném písku a trnech. Je zajímavé, že to už nebolí ani nepálí. Martina naštěstí může chodit docela dobře. Písek se jí do rány nedostal a asi jsme to vyčistili opravdu dobře. Rána se zatáhla a ani nezačala hnisat. Druhý den jsme opět hodně chodili, koupali se v moři a nic.

Z Chrissi se vracíme do Ierapetry cca v 16:45. Máme před sebou ještě dva dny. Tak co teď? Mne i manželku napadá taková vtipná věc – Futula. Takže hurá, jedeme dále na východ až k Palekastro, kde jsme první den začínali.

Kromě nás byla velmi pobavenu i Futula a její dcera Nika. Že se tam ještě někdy objevíme a že to bude takto brzy, rozhodně nečekala. Náš apartment byl stále volný a tak se hned stěhujeme. Zde už asi zůstaneme opravdu až do konce pobytu. Jediná změna, která od minule nastala, byla bazén na zahradě. Futula koupila bazén. Večer sedíme s Futulou, povídáme si, Viktorka se cáká v bazénu a opět si užíváme klidu a pohody.

Předposlední den je flákací. Ráno jedeme na naši oblíbenou pláž u Xerokambosu. Opět jsme zde sami a příroda pro nás připravila jednu úžasnou zajímavost. Pláž je asi 70 metrů dlouhá a asi 10-15 metrů široká a je ohraničená písečnými dunami. Pláži samotná je však úplně rovná a vstup do vody je velmi pozvolný. No a díky vlnám se na rozhraní písku a vody vytvořila vyvýšenina, za kterou je asi 3 metry široká, 30 metrů dlouhá a 20 cm hluboká kaluž, do které se občas přelije větší vlna. Voda v ní je teplá a nádherně čistá a Viktorka je z cákání v písku v této kaluži úplně unešená. Stavíme tam hrady, přehrady, bábovičky … strávili jsme tam celé dopoledne. Kromě Thea jsme nikdy ještě na Krétě takto dlouho na jednom místě nebyli. Po obědě jsme jeli přes Kato Zakros zpět. Sice to byla malá zajížďka, sjíždět až k moři, ale chtěli jsme pozdravit Nikose z loňska. Tenkrát nám pomohl jak s ubytováním, tak s dopravou nahoru ke vstupu do Údolí mrtvých. Dali jsme si tam kafe a odpoledne už byli zase u Futuly. Malý bazén byl naprosto úžasný. Nikdy bych nevěřil, jak se tam dá vyblbnout. Vedle nás bydleli Italové s malými dětmi, jejich holčička byla jako Viktorka, takže si spolu poměrně hodně vyhráli. A než jsme se nadáli, večer byl opět zde. Tento večer jsme se opravdu dobře pobavili, i když na úkor cizího neštěstí. Když jsme si na terasu dali sezení a popíjeli vychlazené pivko, měli jsme výhled na celou zátoku Kouremenos Bay. Je to vyhlášené místo pro surfaře a pravděpodobně je tam i nějaká škola. A zrovna dnes tam byli surfaři, co uměli jezdit jen rovně. Otočky jim jaksi nešli. Jejich jízda tedy vypadala rovně přes celou zátoku a plác do vody. Pomalu vstát, jet přes celou zátoku zpět a znovu – plác do vody. Surfařů tam byla celá řada a jezdili tak celý podvečer. No, surfovat neumím a ani to asi zkoušet nebudu.

Tak, poslední den před námi. Co teď? I když jsme velkou část východní pobřeží prošli celou pěšky po pobřeží, vlastně celý ten kus od Hohlakias Gorge (Karoumbes Bay) až k Vai, tak vršek nám chybí. Vydáváme se tedy směrem na sever dál za Vai až k Itanosu. Itanos mám několik unikátních věcí. Těžko říci, co zaujme jako první. Je zde nádherná krajina, na východní Krétu nezvykle zelená, jsou mírné kopce s nehlubokými průrvami plnými zeleně, keřů a stromů. Zároveň s tímto si všimnete druhé věci – palem. Rostou zde volně kolem silnic, někde tvoří větrolam, jinde je třeba shluk pěti šesti kmenů vyrůstající z jednoho místa a tvořící nádherné útvary známé spíše z Karibiku. A pak jsou zde památky. Itanos je velké archeologické místo, jsou zde pozůstatku osídlení z minojské doby, něco z doby Helénské a Byzantské a je zde také odkryta část Basiliky. Představte si krásné moře, mírné kopečky, ostrůvky zeleně, palmy a na zemi zbytky základů historických budov, antické sloupy, desky se starým písmem a všude okolo božský klid. Nikde nikdo, jen moře mírně šplouchá a vítr šumí v korunách palem. Pláže jsou v této oblasti písčité a s postupným vstupem do vody, takže je zde možné se koupat i se třeba jen brouzdat po kotníky ve vodě a užívat si sluníčka. Na severu je nad Itanos nevysoký kopec a za ním další nádherná pláž. Je ze všech stran skrytá a kdo o ní neví, toho ani nenapadne ji tam hledat. Jediný, kdo na ní jezdí, bývají o víkendech místní s dětmi.

Na mapě se mi vždy líbily takové ty tři malé ostrůvky vedoucí nahoru na severovýchod. Tak se tam konečně jedu podívat. Jenže zklamání na sebe nedá dlouho čekat. První problém je, že mezi Krétou a prvním „ostrůvkem“ je velká zátoka. Tendas Bay. Fouká poměrně velký vítr a v zátoce se soustředí veškerý nepořádek z celé oblasti až od Sitie. Část moře i pobřeží je pokryté odpadky a plastem. Příjemné však je, že na druhé straně, napravo od nás, jsou malinké plážižky (Tenda beach), kde ani nefoukne a je tam krásně čisto. Byl jsem zde ale opět o víkendu a místo je místními velmi hojně využívané pro spouštění motorových člunů a vidím zde i několik lidí v neoprenu a s potápěčským vybavením. Jedeme dál a je zde druhé zklamání. Na cestě je ohromná cedule Zákaz vjezdu – vojenský prostor. Takže konečná. Ale alespoň jsme tak daleko, že je vidět celé východní pobřeží až k pláži Vai a dále ke Kouremenos bay. Když nic jiného, je zde hezký výhled.

Chvilku zde jezdíme, kocháme se a už máme Kréty tak akorát. Večer ještě chvíli sedíme s Futulou a těšíme se na zítřek. To letíme domů.

Na letiště to máme celkem daleko, ale letíme až odpoledne, takže žádná honička. Ráno jsme sbalili, okolo desáté vyrazili a v poledne už byli v Heraklionu u letiště. A zde skončila další z našich cest po Krétě ve složení já, Martina a naše dcera Viktorka.

Autor cestopisu:

 

Petr Zítek
ředitel péče o české klienty


Kompletní fotoalbum a tisíce fotek ve velmi dobré kvalitě z této a několika dalších cest po Krétě jsou na serveru Kréta v detailech . Autor je tam jako uživatel Petr, přímý link na fotoalba je: Kréta - fotky a na cestopisy Kréta - cestopisy

Kopírování jakýchkoliv částí textu a fotografování je zakázáno. Web je sledován systémem CopyScape